Starosti s KSČM: kde se stala chyba?

Za tohoto stavu věcí je záhodno se ptát, zda česká společnost nemá potíže také sama se sebou.

Ano, jde o KSČM, pokračovatelku mocné předchůdkyně. Tu pravou chvíli, kdy přestala reálně existovat KSČ (zdůrazňuji: reálně neboli fakticky, nikoli formálně) a kdy začala existovat dosud neexistující KSČM, nelze zjistit. Taková proměna totiž nenastala. K nějakým změnám došlo. Skončil ústavně zaručený mocenský monopol, zmenšila se členská základna. Změnila se podstata? Tento pojem se těžko definuje. Přesto tušíme, že se bez něho občas neobejdeme. Mimochodem: KSČM je stranou, v níž nejsou bývalí komunisté.

Tato strana se po listopadovém převratu ocitla na mediálním pranýři. Zdálo se, že je ohraničeným chorobným ložiskem, které lze chirurgicky odstranit. Nebo aspoň (jak se někdy v lidském těle děje) nechat opouzdřit. Časem se ukázalo, že to nejde.

Předlistopadová KSČ měla hodně přes milion členů, velká většina z toho připadla na české země. Nepočítám jejich rodinné příslušníky. I tak je to veliká síla. Po listopadu se počet členů snížil asi na čtvrtinu. Vznikla početná a různorodá skupina novopečených bývalých komunistů.

Proč "novopečených"? Mladším posluchačům připomenu, že v čistkách po sovětské okupaci se KSČ zbavila 600 000 svých členů (ten úbytek pak rychle vyrovnala). Ti "posrpnoví" bývalí nejsou totéž co bývalí "polistopadoví". Ty první čekaly normalizační ústrky. Ty druhé kariéra. Někteří z odstavených komunistů-osmašedesátníků vydali ze své stranické minulosti počet, odsoudili ji a svou praxí dokázali, že to mysleli vážně. Říkám někteří, neříkám všichni. Zdali tak učinili i ti, co opustili stranu po listopadu, to nevím. Připouštím, že někteří ano.

Zatím mluvím pouze o členství. Uvážím-li ideový, informační a kádrovací monopol KSČ, který trval několik desetiletí, musím uznat, že její vliv na lidské mysli (na postoje, názory, na tvorbu životních strategií), se zdaleka neomezil jen na její členskou základnu. Prostě: komunistická strana není žádným izolovaným ložiskem v těle české společnosti, ale její organickou součástí. Přitom do ní není dost dobře vidět.

Kdo chce, může si přečíst, jak píší její Haló noviny. Jak ale mluví soudruzi tam uvnitř mezi sebou, to nevíme. Naproti tomu to, co KSČM říká veřejně, zní mnohým přijatelně. Míra ztotožnění (a naopak distancování se) od toho, co ona hlásá, je samozřejmě odstupňovaná. Programy ČSSD a KSČM jsou si v něčem blízké. Nejde však jen o slova, ale i o reálnou praxi. Její podobnost jde "napříč" politickými stranami. Např. to, čemu říkáme klientelismus (pěstují ho všechny parlamentní strany), má blízko k praktikám komunistické nomenklatury.

Jak dál s KSČM? Toť důležitá otázka i pro seriózního politika. Držet si ji od těla? Ukazuje se, že to dlouhodobě nejde. Vtáhnout ji do politiky a přimět k přijetí odpovědnosti? Trochu to připomíná "turecké dilema" EU: poevropští se Turecko? Anebo se EU poturčí? - Západní Evropa je zajisté jiným prostředím než Turecko, má ale v sobě trojského koně v podobě rostoucí islámské menšiny. Česká společnost sice nemá v sobě trojského koně komunismu, ale je odshora dolů nedostatečně dekomunizovaná.

Nevznikla tu vlivná a věrohodná politická síla, která by takový proces spustila a živila. Obávám se, že poptávka po něčem takovém nevznikla ani ze strany veřejnosti. Politici rádi užívají alibistický obrat: "není tu politická vůle". Občas se ozve z různých míst antikomunistická rétorika. To je ovšem něco zcela jiného než vůle. - Prý je chyba, že tu partaj nezakázali hned po převratu. Kdo to měl udělat a podle jakého zákona? Kdo měl takový zákon sepsat a prosadit, je-li i dnes dekomunizace české společnosti hudbou budoucnosti? Pokud se někdy stalo něco, co se stát nemělo, bylo to rychlé nastolení normalizačních poměrů převážně vlastními silami i ochotná a bezbolestná adaptace většiny, jíž - chyběla vůle. Dnešní pokus vytvořit legislativní zátaras, který má omezit komunistickou podnikavost, připomíná snahu vybudovat protipovodňovou hráz v podmáčené krajině za hustého deště. Je to snaha dodatečně napravit předlistopadovou apatii a polistopadovou ochablost z ní plynoucí. Co chybí, je dnešní politická vůle opírající se o široký společenský konsenzus.