Starej se o rodinu, buď v tom lepší než já, prosil před popravou Heliodor Píka svého syna
Na Den otců 21. června připadá i smutné výročí justiční vraždy armádního generála Heliodora Píky, legendy protinacistického odboje, kterého komunisté popravili na Borech oběšením na šibenici v roce 1949.
Osud tohoto vojáka, legionáře, za druhé světové války atašé v Rumunsku a náčelníka vojenské mise v SSSR, není zapomenutý. Mluví se o něm jako o hrdinovi, legendě odboje. Jaký byl ale otec a manžel? A jaký život prožili jeho jediný syn Milan a jeho manželka Marie?
Záznam vzpomínek Milana Píky pořídili lidé ze slovenského Ústavu paměti národa. S laskavým svolením jsme ji mohli použít pro Příběhy 20. století. Tento slovenský ústav je dlouholetým partnerem českého projektu Paměti národa. Nahrávka Milana Píky je v této databázi rozhovorů veřejnosti zpřístupněna celá. Jak víte, tento projekt obecně prospěšné společnosti Post Bellum, vzniká díky soukromým podporovatelům. Připojte se k nim i vy, třeba drobnou, ideálně pravidelnou, částkou. Jak na to, naleznete zde: https://podporte.pametnaroda.cz/
Milan Píka za druhé světové války sloužil v Anglii u britského letectva RAF. Při lékařské prohlídce mu zjistili určitý druh barvosleposti a jeho plány stát se pilotem se rozplynuly.
Odeslali ho do administrativy na místo pobočníka velitele doplňovacího střediska. Chtěl ovšem bojovat. Proto si podal žádost o propuštění z anglické armády do československých jednotek na východní frontě, doufal, že se zbraní v ruce stane po boku svého otce.
Žádost mu zamítli s odůvodněním, že je v administrativě nepostradatelný. Za celou válku si ze zbraně nevystřelil. V září 1945 se vrátil do Československa v britské důstojnické uniformě, v československém letectvu sloužil v hodnosti kapitána. Vedle vojenského zaměstnání studoval práva na Univerzitě Karlově a na vlastní žádost ho přidělili na nižší úřednické místo ke Krajskému vojenskému soudu v Kapucínské ulici v Praze. Tady sloužil až do chvíle, kdy ho vyhodili se slovy, že tu nemůže pracovat, když ve vedlejší budově vyšetřují jeho otce pro velezradu.
Píku odvedli z nemocnice s nezahojenou ránou na břiše
Heliodor Píka, zástupce náčelníka generálního štábu, trpěl už za války bolestmi žlučníku. Nucenou dovolenou v březnu 1948, kterou mu soudruzi nařídili, využil k operaci. Když ho zatýkali tajní agenti, tahali ho z nemocničního lůžka, na břiše měl nezahojenou ránu po operaci.
Vyšetřování probíhalo v pražské Dělostřelecké ulici číslo 11, kde po válce sídlila sovětská tajná služba SMERŠ (smrt špionům) a kde probíhaly surové výslechy zatčených ruských občanů odsud odesílaných do sovětských gulagů. Píku pak převezli do tzv. Domečku, do budovy sousedící s Krajským vojenským soudem. Později Píku věznili na Pankráci a do popravy na Borech.
Syn snil o tom, že se prostřílí k otci a zachrání ho
S přáteli otce, např. generálem Mrázkem, letcem RAF, Milan Píka mluvil o možnosti osvobození otce. Promýšleli, jak by hypoteticky šlo Heliodora vysvobodit a převést přes západní hranice. „Byly to jenom úvahy, diskuze. Nic reálného. Pak si pro mě na ministerstvo obrany přišli do mé kanceláře dva pánové v kožených kabátech jako ve filmu,“ vzpomínal Píka, kterého zatkli 20. listopadu 1948 dva agenti obranného zpravodajství.
Obvinili ho z přípravy únosu jeho otce a ze špionství ve prospěch britské tajné služby. Uvěznili ho na Pankráci, kde mu bachař prozradil, že na stejném bloku A v patře pod ním v podobné cele sedí jeho otec. Na dvoře věznice Milan – jako nejmladší vězeň – předcvičoval ostatním. Jeho otec měl celu u dvora s malým okénkem vysoko u stopu. A syna viděl a slyšel.
Milan během vězeňské rozcvičky vykřikoval pokyny na cvičence: „Hlavu vzhůru!“ „Vydrž!“ „Dýchat zhluboka!“ a podobně, protože věděl, že ho tatínek slyší. Otec mu pak poslal moták: „Můj nejdražší. … Nedovedeš si představit, čím jsi pro mě byl. Hvězdou, paprskem jasu, klidu a v posledních dnech nesmírnou mravní oporou,“ napsal Heliodor Píka synovi v únoru 1949.
Byl vinen, o tom nepochybuju, tvrdil do své smrti prokurátor Vaš
Ve dnech 26. – 28. ledna 1949 odsoudili Heliodora Píku k trestu smrti provazem. Prokurátor Karel Vaš nemilosrdně zlikvidoval úžasného člověka, hrdinu z první a druhé světové války, člověka, který vyjednal propuštění vězňů z gulagu, tedy kromě jiných i svého vraha, budoucího vojenského prokurátora Vaše.
Ten k jeho případu pro Paměť národa v roce 2007 řekl: „Ale on se přiznal! Přiznal svoji chybu. Doznal to, doznal to i před soudem. Takže já se o tom nebudu bavit.“ Na otázku, zda byl Píka vinen, devadesátiletý Vaš prohlásil, že o tom nepochybuje. „Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový profesionální důstojník, zasloužil se o budování armády a tak dál. Na druhé straně zradil,“ trval si na svém i po mnoha letech někdejší prokurátor Vaš, kterého soudy po roce 1989 zprostili obžaloby z důvodu promlčení.
Nemsti se, prosil před smrtí generál svého syna
Dne 16. února 1949 se konal soud s Milanem Píkou. Prezident Gottwald vydal příkaz, že mladý Píka musí být propuštěn, aby se na Západě neřeklo, že likvidují celé rodiny.
Po popravě otce se Milan Píka se svou ženou odstěhovali do Bratislavy, kde později vystudoval Vysokou školu ekonomickou a stal se účetním v jednom národním podniku pro zpracování dřeva. Na otce nezapomněl. Miloval ho a ctil, i když s ním prožil mnohem méně, než by si přál.
Do paměti se mu zapsala jeho poslední prosba, kterou jeho otec pronesl v noci před popravou na cele smrti. „Otec mi kladl na srdce, abych se nemstil. A věnoval se své rodině víc, než mohl on. Byl skutečnou obětí svého povolání. Rodina musela být vždy až na druhém místě. Tak ke mně mluvil těsně před smrtí. Že všechny síly věnoval vlasti a národu, méně své rodině. A varoval mě, abych se v tomto já polepšil,“ vypráví Milan Píka na unikátní nahrávce z roku 2007, kterou pořídili lidé ze slovenského Ústavu paměti národa. Milan Píka dosáhl až po roce 1989 po mnohaletém úsilí soudní rehabilitaci svého otce.
Jeho manželka se málem utopila
Generál Heliodor Píka měl i výjimečnou manželku Marii Sehnalovou pocházející z Moravy. Tato panička československého důstojníka prokázala v mnoha případech neobyčejnou odvahu, statečnost a lásku ke svému muži.
Například v během druhé světové války po otevření východní fronty, kdy její muž vedl vojenskou misi v SSSR, se vypravila na dalekou cestu. Z bezpečí, pohodlí a hojnosti londýnského hotelu se za svým milovaným mužem vypravila přes frontovou linii do SSSR do Archangelsku a odtud do Moskvy. Cestou přežila dramatické okamžiky: její loď se jen tak tak vyhnula německým ponorkám, minám, tři dny čelila náletům německých letounů.
Vyděšená paní Píková prý běhala po palubě od jedné zbraně ke druhé s kulometnými pásy. Bohužel se neubránili. Její loď potopili a paní Píková málem utonula ve studeném moři u norského pobřeží. Ze záchranného člunu se ji totiž pokoušeli dostat na palubu další lodi, ale tak nešikovně, že spadla do ledového moře. Přitom stále pevně svírala kabelku s cestovními doklady, bez nichž by byla v Rusku pravděpodobně odeslána rovnou do gulagu.
Ze Sovětského svazu paní Píková zešílela, trpěla paranoiou
Rusky neuměla, na Sověty mluvila německy, což byla chyba. Naštěstí ji nezastřelili. Když konečně tato dáma po strastiplné cestě doputovala do Moskvy, sdělili jí, že tu její muž už dávno není. Tři dny bez jídla se harcovala vlakem do sovětského Kujbyševa, kde sídlil náčelník vojenské mise v SSSR – její muž.
Dorazila v noci. Hladová, zmrzlá, vystrašená. Generál Píka zrovna spal. Rychle ho probudili, že tu má ženu! Musel to být pro něj otřes. Tady?! Copak zešílela?! Spali v baráku bez zasklených oken. Ráno se manželé probouzeli zimou pod vojenskými kabáty s několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Heliodor hned druhý den začal plánovat její zpáteční cestu do Anglie přes Jeruzalém, Teherán, kolem afrických břehů do Londýna. Trvalo to týdny. Zhubla prý tolik, že její syn Milan sloužící v RAF v Anglii ji skoro nepoznal. Jen pomalu se vzpamatovávala, měla zraněné nohy, jak s ní vlnobití v onom studeném moři mlátilo o bok lodi. Po této cestě se u paní Píkové rozvinula psychóza, paranoia.
Píka svoji smrt nazval vraždou a ptal se, kam zmizela vaše poctivost a odvaha?
Dne 20. června 1949 po obědě zavolali z borské věznice do pražského bytu Píkových, že jejich otec bude druhý den ráno za svítání v šest hodin oběšen. Milan s otcem prožil na cele celou noc. Co se tam všechno řeklo, nevíme. Ale jedno ano, plakal Milan. Heliodor byl podle slov syna klidný, vyrovnaný, připravený. Když jeho syn vstoupil do cely, jeho otce právě psal dopis na rozloučenou:
„Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji, a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti. Studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
