Stanislav Gross coby zatím nepříliš čitelný spasitel

Po krachu povodňového balíčku zákonů a po následném vypuknutí hádek o Zemanovu prezidentskou kandidaturu, se ke Grossovi přitom upínaly zraky nespokojenců, ale ten se tvářil natolik neutrálně, až část zklamaných politiků ČSSD říkala, že už propásl svůj okamžik a jeho hvězda začne hasnout. Ale jak se zdá, čas naopak spíš hrál obratnému Grossovi do karet. V tiché válce uvnitř strany sice úplně mimo zůstat nemohl a zřejmě se podílel dost významně na Zemanově debaklu v prezidentském klání. Ale se zklamanými Zemanovými příznivci si to přitom rozházel mnohem méně než Vladimír Špidla a řada z nich by jej v předsednickém křesle přinejmenším akceptovala. Důvodů k tomu bude více a bezesporu hraje v kalkulacích o Grossově nástupu důležitou roli otázka příštího volebního výsledku, od něhož se odvíjí udržení řady významných postů, přičemž je zřejmé, že Gross je člověkem, pro kterého je politický obchod samozřejmou věcí a za podporu se bude umět odvděčit i těm, o které by za jiných okolností příliš nestál.

Ve volání po Grossově instalaci do čela ČSSD se docela dobře shodnou příslušníci různých stranických skupin a většina z nich by mohla být při případném úspěchu této myšlenky spokojena. Vlivnější zemanovci se už více méně smířili, že se jejich oblíbenec na nejvyšší posty nevrátí a také, že časy opoziční smlouvy jsou definitivně pryč. Tito lidé vidí možnou dohodu s Grossem i to, že právě on je schopen dovést stranu ke spolupráci s ODS a tedy k pokračování podílu na moci. A mladší, vyhraněně nezemanovští politikové většinou nemají s Grossem vážnější problémy a doufají,že nejperspektivnější politický partner, tedy občanští demokraté, budou v čase řádných voleb už trošku jiní než za Klause a že tedy bude možné nalézt s nimi společnou řeč. Ani prvním ani druhým přitom nebude vadit, když Gross nebude počítat s unionisty a pokud to nebude nezbytné, pomine na příští vládní období i spolupráci s lidovci.

Třetí, početně nejsilnější, ale názorově ne tak vyhraněná část sociálních demokratů z nynějších pater strany i z nefunkcionářské základny, nemá větší výhrady proti Vladimíru Špidlovi, který u řady z nich dokonce asi získal respekt svým chováním od momentu, kdy stanul v čele vlády. Této skupině je jasné, že právě Špidla je motorem reformy veřejných financí. Ale nemohou necítit obecnou atmosféru, věštící, že současný předseda ztrácí při snaze zavést sice nezbytná, ale nepopulární opatření, reálné šance dovést stranu k dalšímu volebnímu úspěchu. Gross, který po léta obývá nejvyšší příčky žebříčku oblíbenosti napříč voličských spektrem, se jim pak musí jevit jako jediná rozumná náhrada.

Je asi pravda, že Stanislav Gross by mohl aspoň na čas udusit vnitřní požáry, které stranu ochromují už víc než rok, vylepšit preference ČSSD i utvořit s ODS velkou koalici, do níž se Špidlovi aspoň prozatím nechce. To vše by přineslo momentální výsledky, z nichž by měla prospěch celá strana a především její protagonisté, a to na všech úrovních.

Otázkou však zůstává, co jiného, jaksi obecnějšího Grossovo předsednictví slibuje. Zda je politikem, který může stát v čele opravdu levicové strany coby alternativy vůči pravici. Zda bude schopen podílet se například na eliminaci komunistů, které by samo uzavření paktu mezi ČSSD a ODS nijak neoslabilo. Zda má vůbec nějaké zásadnější politické vize. Víme například, že se ve svých vystoupeních vyhýbá ekonomických tématům, ačkoliv je to momentálně vrcholně aktuální vzhledem k nutné transformaci důchodového systému i zdravotnictví.

A naopak nevíme skoro nic o tom, co si Gross myslí o budoucnosti školství, ani jak by postupoval třeba v otázce deregulací nájemného a tak dále. Dokonce ani nevíme, do jaké míry je vůbec přesvědčeným sociálním demokratem, a do jaké prostě jen technicky zdatným politikem, který umí dělat kompromisy, a vypadat na veřejnosti dobře. Proti němu je Vladimír Špidla až skoro průhledný - nemá rád korupčníky ani politické kšeftaře, ví, že je nutné sáhnout k nepříjemným věcem a má v sobě odvahu to aspoň do jisté míry činit i přes vědomí, že za to s velkou pravděpodobností zaplatí. S jeho představou sociálního státu sice lze polemizovat, ale upřít mu jí nemůžeme.

Grossovy ideály jsou však prozatím jakoby utajené. Pokud ale mladý politik, který s pozoruhodnou suverenitou zvládá úskalí své strmé dráhy, vyhlašuje ochotu jít za rok do boje o předsednické křeslo nejsilnější strany ve sněmovně, pak doufejme, během té doby vystoupí z šedivé ulity a dá jasně najevo, kým ve skutečnosti je a proč by ČSSD měla stát o jeho služby na postu nejvyšším.