Stane se ideál reálnou politickou silou?

Ideologickým obsahem a patetickým stylem text neodpovídá duchu HN, které preferují věcnost a střízlivost. Je chvályhodné, že ho přesto otiskly, i když jen jako čtenářský dopis.

V textu se nevyskytuje jméno "Bursík", i když je právě jeho nositel tím hlavním adresátem, jehož má autor v hledáčku. Beránkův výpad ilustruje vnitřní pnutí v SZ, o jehož osudu zřejmě dosud nepadlo poslední slovo. Můžeme proto očekávat, že se tato strana bude i nadále vyvíjet. ¨

Výzva k souboji Beránek-Bursík, tím druhým zatím veřejně neopětovaná, ilustruje ještě další téma, závažnější. - O Beránkově ideálu mohu za sebe říci, že jeho základní silokřivku sdílím. Čím víc se ale pan Beránek od jejího směru odchyluje, čím víc se tedy zabývá syrovou skutečností tohoto národa a tohoto světa, tím je jeho dikce emotivnější a jeho soudy povrchnější. Zdá se, že jeho nejvlastnější polohou je funkce apoštolská, prorocká, a že mu nechybí příslušný étos. Jak ale učinit ideál reálnou politickou silou?

Toto umění pan Beránek neprokázal. Možná, že ani nechtěl. Učinil to za něj pan Bursík: vstoupil do reálné politiky, v jejímž silovém poli hledá prostor i dílčí oporu, kde se dá. Ruce mu svazuje hluboký rozkol na levici. Rozkol, který se pan Paroubek snažil nikoli vyřešit, nýbrž převrstvit, překrýt. A neuspěl. Pan Bursík proto hledá ve středu a napravo od něj. Kolik se mu toho povede, není jisto. Strana zelených zatím těží z toho, že se její představitelé vyvarovali polemické pokleslosti ČSSD a ODS, ale sama, zdá se, nemá jasno, je-li standardní politickou stranou, byť nevelkou, anebo ideovým hnutím, které sice burcuje jednotlivé mysli, ale na úroveň politického rozhodování nedosáhne.

V obdobné situaci se po protikalouskovské vzpouře regionů ocitli lidovci. Ti se už v reálpolitickém poli etablovali dřív, ale nyní tu svou zabydlenost poměřují rovněž ideálem, předtím pozapomenutým, a nové východisko teprve hledají.

Pro určitý typ voliče jsou lidovci i Zelení v tuto chvíli málo čitelní. A sice pro takového, který se v složitém dění příliš neorientuje, moc o něm nepřemýšlí, ale chce mít politické nabídky předloženy ve srozumitelné podobě asi jako zboží ve výkladní skříni. Je možné, že je to většinový typ. A nevím, zda je to dobře. Ty velké strany (ale i mnohé malé, které se objevily těsně před volbami) to o něm vědí a předkládají mu vesměs konzumní nabídky týkající se jeho peněženky, případně místního občanského komfortu.

Velké strany takto komunikují s veřejností už řadu let a její významná část si už na to zvykla. Říká se tomu stylu pragmatický, ale toto elegantní slůvko zakrývá, že je v tom hodně cynické účelovosti a krátkodechého manipulátorství. Tento pokleslý pragmatismus je však i zdrojem stávající politické krize, která je nebezpečná tím, že navozuje obecnou skepsi, vyjádřenou otázkou, zda si vůbec umíme vládnout.

Politická scéna nám tak předvádí dvojí podívanou. Jednak voličsky silné strany, jimž chybí jakkoli idealismus a jemu odpovídající étos. A pak dvě malé strany, jimž je třeba tyto kvality přiznat, které si však s nimi nevědí rady. Co na to veřejnost? Záleží na tom, kolik smyslu pro ideály a jemu odpovídající étos si uchovala ona.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .