Spor o Pakt růstu a stability

15. červenec 2004

Na evropskou polízanici prvního stupně bylo zaděláno již loni v listopadu. Tehdy ministři financí a hospodářství členů Evropské unie rozhodovali, co s jedním nepříjemným fantem: Jak reagovat na to, že Francie a Německo opakovaně porušily pravidla Paktu růstu a stability, která mají dodržovat země používající společnou evropskou měnu. Tato pravidla finanční disciplíny jsou poměrně strohá a prosadilo je Německo výměnou za souhlas s výměnou tvrdé marky za euro.

Pravidla byla stanovena přísně a k evropským paradoxům dnes patří, že jejich strohostí byla postižena země, která o ně nejvíce stála.

Copak ale mohl spolkový kancléř Helmut Kohl pomyslet, že jeho velké evropské myšlenky začne hatit nevalná výkonnost zadýchané německé ekonomiky, která navíc ještě dnes nese břímě nákladů znovusjednocení? Tato zápletka by sama o sobě nemusela představovat mrzutost, vždyť to koneckonců není poprvé, co něčí plány nevycházejí podle původních předpokladů. Potíže vězí v tom, jak se v Paříži a v Berlíně k vlastním nedostatkům postavili.

Jaké to jsou nedostatky? Pakt růstu a stability předepisuje zemím, které se rozhodly používat euro, finanční disciplínu, která je shrnuta do několika kritérií. Ta stanovují výši inflace, úrokové míry, stabilitu měny, úroveň státního dluhu a nakonec, nikoli ale v poslední řadě výši rozpočtového schodku. Ten by neměl přesáhnout tři procenta hrubého domácího produktu dané země.

Posledně jmenovaný limit Francie a Německo v posledních letech překračují. Pro takový případ pravidla Paktu růstu a stability počítají s tím, že Evropská komise, která má bdít nad dodržováním dohod, navrhne proti hříšníkům po varování sankce. Nebyli by to ale politici, kteří pakt koneckonců dávali dohromady, aby nenechali ve vrátkách skulinu. Návrh komise posvěcují ministři financí a hospodářství unie. Na jejich loňské listopadové schůzce Francie a Německo spojenými silami prosadily faktické porušení paktu, protože daly dohromady většinu, která sankce navržené proti hříšníkům odmítla.

Časem se ukázalo, že to byla většina vzniklá částečně z rezignace a že její rozhodnutí by se dalo přirovnat k výsledku prvního kola delšího zápasu. Zhrzená Evropská komise - a nutno říci, že právem - usnesení ministrů napadla žalobou u Evropského soudního dvora. Ctihodní soudci pak toto úterý rozhodli, že pravda je na straně komise.

Jásoty a juchání, že spravedlnost byla nalezena, nejsou, bohužel, na místě. Chytří právníci a můžeme jen soudit, zda se tak stalo náhodou, či úmyslně, sice odsoudili ministerské usnesení, zároveň ale upletli fikanou kličku. Přeloženo do srozumitelné mluvy rozhodli ve stylu pověstné chytré horákyně. Podle Evropského soudního dvora ministři spáchali hřích tím, že své rozhodnutí o sankcích postavili nad zákon, kterým jsou smlouvy dohodnuté členy unie. Rozsudek zároveň ale říká, že pokud by ministři prostě jen nepotvrdili návrh sankcí proti rozpočtovým hříšníkům, tak si není kde a proč stěžovat. Když komise navrhne tresty a ministři je neschválí, jakoby se nic nedělo.

Soudci svým rozhodnutím otevřeli únikovou cestu pro země, které porušují Pakt růstu a stability. Nemusí se nám to líbit, ale de facto tak vrátili pomyslný míč těm, kdo ho musí zpracovat, politikům. Ti mají pravomoc, pokud se dohodnou, existující smlouvy měnit, neměli by je ale porušovat.

Pro nováčky v Evropské unii spor o Pakt růstu a stability představuje nanejvýš užitečnou lekci a příležitost. V prvé řadě lekci o tom, jak to v unii chodí, že pravidlo rovnosti je důležité, ale nikoli samozřejmé, a že proto je jeho platnost nutno trvale prosazovat a obhajovat. Z toho plyne, že v druhé řadě je to příležitost, jak se učit prosazovat a uplatňovat svůj vliv.

Každá taková posbíraná zkušenost bude zvláště v prvních letech členství v Evropské unii užitečná. Spor o Pakt růstu a stability je jen první z měření sil, které nováčci poznávají zblízka a na vlastní kůži. Pro skeptiky, kteří se zeptají, zda takový spolek a takové spory stojí za to, se nabízí odpověď: Jaký by to byl vztah a jaké společenství, kdyby svůj smysl nemusely den za dnem pokaždé potvrzovat a osvědčovat?

autor: Adam Černý
Spustit audio