Spontánně k většinovému modelu?

To je ale důvod, který vstoupil do hry zcela nedávno, zatímco protičunkovská kampaň je živena už déle než rok, přičemž všechny její dosud uváděné důvody jsou přinejmenším sporné. Tak už to ale chodí. - Představte si, že by vás někdo polil páchnoucí tekutinou. I kdyby to udělal zcela bez vašeho přičinění, nemůžete mezi lidi.

Lidovci se nemohou dohodnout, protože to, co slouží očistě předsedovy cti, byť zasloužené, nemusí sloužit zájmu strany. Preference lidovců klesají. Asi nezůstanou sami.

Vnitřními spory se otřásá i Strana zelených. Toto pestré společenství, donedávna ještě tak trochu sekta a tak trochu hnutí, se rázem stalo politickou stranou (dokonce vládní) díky šťastné shodě okolností. Politická dovednost Martina Bursíka je jen jednou z nich. Tou druhou je rychlé rozšíření zbožného přání těch voličů, kteří smýšlejí liberálně a přitom strádají dnešními politickými mravy, aby se Strana zelených stala tím, čím kdysi slibovala být ODA a po ní Unie svobody. Zelení se nyní vzrušeně dobírají k tomu, čím vlastně podle své přirozenosti jsou. Tím riskují ztrátu sympatií těch, kdo je chtěli vidět v roli, která jim není vlastní.

Nepřeji to jedněm ani druhým, ale jejich současné chování je může zavést někam mimo parlamentní prostor. Co bude pak? Toť otázka.

Před lety se dvě voličsky nejsilnější strany, ODS a ČSSD, snažily o změnu volebního zákona tak, aby napříště zvýhodnil právě je - na úkor těch voličsky slabších. Snaha narazila na nevoli tehdejšího prezidenta republiky, části veřejnosti, části médií, posléze i na ústavu. Obě strany zdůvodnily ten záměr potřebou akceschopné vlády. Takové, která by nebyla koaličním slepencem a nemusela se opírat o stojedničkovou poslaneckou většinu. Záměr ale vyvolával podezření, že obě - byť programově v mnohém protichůdné - si tak chtějí zajistit společné a nerušené konzumování těch vymožeností, které skýtá státní organizace a její zdroje.

Praxe potvrdila obojí: zdůvodnění i podezření. Máme slabé nerozhodné vlády a nepřesvědčivé parlamentní většiny. Tzv. opoziční smlouva odhalila možnosti partajního egoismu silných. Jejich dozvukem je velmi pravděpodobně i Kubiceho aféra. Tou zlopověstnou zprávou se cítila poškozena hlavně ČSSD a není divu. Upozornění na prorůstání organizovaného zločinu do politické sféry a státní správy uvádělo příklady z nedávné doby, kdy vládla právě tato strana, a objevilo se těsně před volbami. Iniciativa kurážného policisty se však mohla nelíbit i ODS. Proto ho tato strana nepodpořila, i když se ujala vlády, a on to vzdal. Většinový princip, který by favorizoval právě ty dvě, tím na renomé nezískal.

Co když se ale prosadí nikoli účelovou změnou legislativy, nýbrž spontánně? Třeba tím, že dvě slabší strany opustí scénu? Ne proto, že by je ty silnější vybodyčekovaly, ale že nebyly schopny vyřešit svou vnitřní krizi, a tím přestaly být voličsky přitažlivé...

Co bude pak, to si netroufám ani tušit. Nabízí se hned několik scénářů (nebo přesněji: směrů průběhu společenskopolitického procesu). Měli bychom pak systém dvou stran jako mají USA? Pokud se nemýlím, programy amerických republikánů a demokratů mají významného společného jmenovatele v loajalitě k jejich vlasti. Bude to platit o příští ODS a ČSSD? My ale v takovém případě nebudeme mít dvě strany, ale tři. Ta třetí, KSČM, je poměrně stabilizovaná a opustit scénu se nechystá. Jaké budou vzájemné vztahy těch tří? Stane se snad KSČM se svou na odiv stavěnou nezkorumpovaností jedinou autentickou opozicí, čímž získá sympatie mladších občanů, otrávených politikou? Spojí se snad obě levicové strany? Co to udělá s ODS? A co to všechno udělá s českou společností?

Žádná z těch možností není bez problémů. Budou větší než ty, které máme dnes? Nevím. Klíč k řešení této záhady mají zatím dvě malé strany, lidovci a zelení. Dodávám: snad ho ještě mají.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .