Společnost se do sebe uzavírá a zase nikdo nevěří ničemu, říká publicista Fischer v debatě o překrucování historie

„V roce 1958 by vůbec nemohlo zaznít, že odsud odjížděli sudetští Němci. A u transportů by se příliš nezdůrazňovalo, že to byli Židé, protože komunistický režim se snažil židovskou tématiku potlačovat kvůli proamerické politice státu Izrael,“ uvádí historik Petr Koura.

Čtěte také

Každý je schopen nenávisti, msty, zášti, jde o to, jak je chytíte pod krkem, přemýšlí Marhoul

A podobné by to prý bylo i v období normalizace: „Když se natáčely filmy z koncentračních táborů, tak tam nesměly být žluté hvězdy – aby to vyvolávalo dojem, že nacistické perzekuci byli v prvé řadě vystaveni Slované, a teprve po nich Židé,“ dodává.

„O perzekuci Židů jsem se do roku 1989 ve škole nedozvěděl. A pamatuji si, že jsem se na to ptal rodičů – proč nacisté pronásledovali Židy? To, že byl v Osvětimi největší koncentrační a vyhlazovací tábor jsem se dověděl od rodičů, ne od učitelů,“ vzpomíná Koura.

Jako historikové bychom se měli snažit přiblížit antické premise sine ira et studio – bez hněvu a náklonosti. Ale je to samozřejmě ideál.
Petr Koura

Nevěřte nikomu, ani nám

Novinář Petr Fischer si všímá toho, že zatímco počátkem 90. let byla debata o naší minulosti vyhraněná a otevřená s cílem mít čistý stůl, postupem času jako by se začal postoj společnosti obracet.

„Uzavřeli jsme se do zvláštního společenství, kde se sice dál bádá a věci se dostávají na povrch – v umění, v literatuře, dokumentárním i hraném filmu. Je toho hodně, ale vlastně si už nechceme udělat ten čistý stůl. Společnost se do sebe uzavřela a ještě druhá věc – dnes zase skoro nikdo nevěří ničemu,“ míní publicista.

Čtěte také

Někdo se pokoušel hroby zamaskovat, zjistil archeolog při nálezu pohřebiště tábora v Letech

Fischer podotýká, že historie je neustále znovu interpretována a vykládána a je třeba, aby byl člověk maximálně otevřený i k interpretacím, které neladí s jeho postoji. „Úplná otevřenost a osobní vztah jsou dva momenty, které brání tomu, abychom se nechali manipulovat nebo sami manipulace vytvářeli,“ míní publicista.

„Manipulace je často skloňované slovo ve vztahu k dokumentárnímu filmu, na což jsem lehce alergický,“ navazuje dokumentarista Vít Klusák.

Dokumentarista je podle něj člověk, který vypráví realitu tak, jak ji pochopil, a je třeba, aby se ke svému subjektivnímu pohledu přiznával.

Když jsme s Filipem Remundou dělali film Český mír o americkém radaru v Brdech, tak jsme do několika okének zakódovali vzkaz: ‚Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám.‘
Vít Klusák