Společné rysy Berlusconiho a Chaveze

Impuls ke srovnání poskytli oba muži svými nejnovějšími výroky. Pronesli je ve stejnou dobu a shodně se týkají vztahu jejich zemí se Spojenými státy. Silvio Berlusconi se postaral o rozruch projevem určeným americkým podnikatelům v New Yorku. Prohlásil, že Itálie je nyní zaslíbenou zemí pro zahraniční investice. Na tom by ještě nebylo nic skandálního. Premiér ale přidal následující vysvětlení. Volně cituji. Máme teď polovinu komunistů ve srovnání s tím kolik jich bylo, když jsem se ujímal moci. Investujte v Itálii, protože já tam investuji také. A perlička na konec: Přijďte k nám, mám překrásné sekretářky.

Na světě je tedy další ze seriálu Berlusconiho slovních eskapád. Někdy jimi pobouří, někdy zase pobaví. Je mu lhostejné zda je pronáší doma nebo v zahraničí. Publikum je totiž pokaždé stejné a kauza, které na první pohled nepochopitelné a zbytečné kontroverze slouží, je také stále stejná. Strašák komunismu, ideál úspěšného podnikatele a slabost pro ženy jsou trvalkami apelu, kterým si zdatný mediální podnikatel snaží získat přízeň nejširších voličských vrstev. Potvrzuje to byť jen letmé ohlédnutí za deseti lety působení nejbohatšího Itala na politické scéně.

Rychlý střih a ocitáme se ve Venezuele. Odtamtud se totiž tamnější prezident Chavez obrátil na Spojené státy, ovšem ve zcela jiném duchu než Berlusconi. Zatím co italský premiér nanejvýš pohoršil poznámkou o sekretářkách, Chavez americkou vládu přímo obvinil, že poskytuje útočiště teroristům, kteří ho prý chtějí zabít. To je podle Chaveze také hlavní důvod, proč nakonec zrušil původně plánovanou cestu do Spojených států u příležitosti podzimního zasedání valného shromáždění OSN. Ani to ostatně nezůstalo ušetřeno Chavezova hněvu, jako místo, cituji "dialogu hluchých".

Připomeňme, že bývalý příslušník elitních výsadkářských jednotek a někdejší pučista Chavez čelí doma už více než rok silnému tlaku opozice. Ta usiluje o jeho předčasný odchod z funkce. Levicový populista Chavez, který si zakládá na přátelství s kubánským vůdcem Fidelem Castrem, nese podle opozice hlavní odpovědnost za horšící se hospodářskou situaci v zemi. Chaveze ale nedokázal od moci odstavit ani pokud o převrat ani několik měsíců trvající generální stávka. Vypsání referenda, které by mohlo rozhodnout o jeho předčasném odchodu z funkce v souladu s ústavou, se Chavez vehementně brání.

Podobně jako v Berlusconiho případě, že Chavezovi nejnovější výroky jsou prostředkem, jak posílit případně rozšířit tábor stoupenců. Pro prezidenta Venezuely je to úkol o to naléhavější, neboť nemůže do nekonečna hledat stále nové formální překážky, kterými by mohl vypsání referenda oddalovat. Prohlášení o nepřípustném vměšování Spojených států do vnitřních záležitostí Venezuely, nebo o tom, že OSN je organizací postrádající smysl, jsou tedy poselstvím určeným typickému Chavezovu stoupenci. Tomu imponuje více osobnosti prezidenta než jeho reálný politický program. Chavez to samozřejmě velmi dobře ví.

Je až zarážející, kolik podobných rysů vykazuje politika italského premiéra a venezuelského prezidenta. Přitom rozdílů je celá řada. Berlusconiho je dle vlastní definice pravicový politik a přesvědčený stoupenec invaze do Iráku. Chavezova politika je výrazně levicová a pokud jde o Irák, venezuelský prezident patří k nejhlasitějším odpůrcům invaze. Berlusconi je podnikatel zvyklý pohybovat se ve světě velkého byznysu. Chavez má za sebou naopak minulost v drsném armádním prostředí.

To, co dva tak odlišné muže, reprezentující dvě výrazné odlišné země, spojuje, je touha po moci, sebestřednost a především intuitivní přístup k politice, který sází na netradiční způsoby komunikace s voliči. Oblíbenou mediální zkratkou se tomuto druhu politiky říká populismus. Jestli je pravicový nebo levicový pak nehraje tak velkou roli. V případě Berlusconiho i Chaveze totiž alespoň prozatím prokazatelně funguje.