Spojené státy kritizují Írán

Uvnitř americké vlády teď údajně probíhá diskuse soustředěná kolem následující otázky. Stačí pouze tlačit na změnu chování íránského režimu nebo je lepší přispět k jeho pádu? Který z přístupů převáží zatím není známo. Podle nejmenovaných zdrojů, na které se odvolávají světové agentury, opatrnější postup prosazuje ministerstvo zahraničí. K razantnějšímu zvyšování tlaku se údajně kloní ministerstvo obrany. Ostatně šéf toho resortu Donald Rumsfeld je autorem nejtvrdších vyjádření na adresu íránského režimu z poslední doby.

Zastánci tvrdší linie sázejí na to, že ke změně vlády v Íránu je možné využít údajně stále se prohlubující propasti nedůvěry mezi exponenty režimu a většinou pětašedesátimilionové populace Íránu. Podle těchto představ, by režim v ideálním případě neměl odolat dvojitému tlaku zevnitř a zvenčí. Dlužno podotknout, že do škály vnějších nátlakových prostředků, řadí někteří stoupenci rozhodného postupu vůči Íránu, také cílené preventivní údery proti íránským jaderným zařízením, pokud režim nerozptýlí pochybnosti o jejich účelu.

Obě názorové skupiny se ale podivuhodně shodují v jednom. Pokud chtějí Spojené státy Íránu zabránit, aby vyvinul jaderní zbraně, nemohou si dovolit mlčky tolerovat současný stav. Podle evropských zpravodajských zdrojů, které cituje britský list Financial Times, chybějí Íránu k získání vlastního jaderného arzenálu pouhé dva roky. Tytéž zdroje zároveň upozorňují, že Teherán už zřejmě překročil bod, kdy ani případné zastavení spolupráce s Ruskem v civilní jaderné oblasti nemůže jeho širší nukleární ambice nijak ohrozit.

Většina analytiků nijak nepodceňuje hrozbu, kterou by se Írán mohl stát v případě, že by opravdu získal vlastní jaderné zbraně. Shoda panuje také ohledně nebezpečí, které představují úzké vazby mezi Íránem a některými teroristickými organizacemi. Kromě už zmíněné Al-Kajdy jde především o hnutí Hizballáh, jež je aktivní na území jižního Libanonu. Jako naprosto oprávněnou vidí odborníci rovněž obavu Spojených států z nežádoucích dopadů, které by mohlo mít vměšování Íránu do procesu poválečné obnovy v sousedním Iráku.

Odborníci se ale s americkou vládou shodují pouze v hlavních bodech analýzy chování íránského režimu. Varují naopak před nechtěnými efekty amerického zvyšování tlaku na Írán. Případná hrozba cílených zásahů proti Íránským jaderným zařízením by například mohla vést ke sblížení dvou protichůdných táborů, působících v mocenských strukturách Íránského státu. Jde o přívržence tvrdé linie, včetně nejvyššího duchovního vůdce, ajatolláha alího Chameneího, a tak zvané reformisty, jejichž nejznámějším představitelem je prezident Muhammad Chátamí.

Jen samotné zvyšování tlaku není zárukou, že se Teherán i s ohledem na varovný příklad sousedního Iráku, raději zřekne kritizovaných prvků chování. Ještě mnohem nereálněji vypadají představy o rychlém a bezbolestném pádu íránského režimu. Jako nejschůdnější, a zřejmě také nejefektivnější, se zdá být přístup kombinující dva prvky. Politický a ekonomický tlak, s příslibem lepších vztahů v případě, že íránský režim přistoupí k žádoucím změnám chování.