Španělská občanská válka

Část vojska povstala proti republikánům, kteří byli zvoleni v pravoplatných volbách. Mladé republice nezbylo nic jiného než se bránit. Ačkoli by bývalo logické, aby demokratické země podporovaly legální madridskou vládu, rozhodly se dodržovat přísnou neutralitu. To ve španělských poměrech znamenalo, že republikáni trpěli nedostatkem zbraní a munice. Druhá, povstalecká strana na tom byla lépe, neboť ji nezastřeně zásobovala Musoliniho Itálie. Také Hitlerovo Německo si ve Španělsku proti republikánům vyzkoušelo svou novou vojenskou techniku, hlavně děla, tanky a letectvo, jakož i některé taktiky moderního vedení války.

Boje se vyznačovaly velkou krutostí, mnoho rodin bylo rozděleno. Často se stávalo, že synové bojovali proti otcům, bratři stáli na opačných stranách frontové linie. Jako by na tom nebylo dosti, obě strany se uchylovaly ke krutému trestání nepřátel. Na dobytých územích bylo běžné popravovat odpůrce. Svou roli sehrála i skutečnost, že ne všichni Španělé pociťovali národní soudržnost. Katalánci, Baskové ale i příslušníci jiných národností měli pocit že bojují za svou partikulární svobodu, generál Francisco Franco na druhé straně prosazoval utužení centrální moci. Někteří v jeho táboře koketovali s návratem krále, ale to vrchní velitel povstalců neměl v úmyslu dopustit a usadil se v čele státu až do své smrti v roce 1975.

Španělská občanská válka trvala do roku 1939, kdy se poslední zbytky republikánských vojsk stáhly do Francie, kde ještě dlouho přežívaly v internačních táborech. Mnoho republikánských Španělů se rozprchlo po světě, nejvíce do zemí Latinské Ameriky, kde neměli jazykové problémy.

Občanská válka na poloostrově v sobě nesla velký patos. Zatímco demokratické vlády podléhaly apaesmentu, demokraticky smýšlejíci občané se hlásili jako dobrovolníci do řad republikánů. Celkem jich na španělská bojiště přišlo přes 31 tisíc a téměř pět tisíc jich padlo. Nejvíce interbrigradistů, jak se jim začalo říkat, bylo z Francie, ale přicházeli z celého světa. Byla mezi nimi i řada slavných osobností jako například Ernest Hemingway nebo Brit George Orwell.

V Československu, které se drželo striktní neutrality, vyhlášené Společností národů, probíhal pololilegální nábor dobrovolníků zejména v režii komunistické strany. Celkem u republikánů bojovalo přes tisíc Čechoslováků. Nejprve v mezinárodních brigádách v oddílech s Němci, později vytvářeli samostatné čety, roty i prapory. Ti, kteří přežili francouzskou internaci a druhou světovou válku, byli do roku 1948 oslavováni jako hrdinové. Po nástupu komunistů k moci zase byli zatracováni jako zrádci a potencionální špioni. Mnozí strávili léta ve vězení, někteří byli i popraveni. Ironií osudu ještě ve Španělsku vytvářeli jednotky, které nesly nejen jména jako prapor Tomáše Garigua Masaryka nebo kulometná rota Jana Žižky z Trocnova ale také hrdý název četa Klementa Gottwalda. Tedy člověka, který je pak posílal do vězení a pracovních lágrů. Dnes je obtížné pochopit pohnutky, které tehdy vedly mladé lidi riskovat své životy do občanské války ve Španělsku. Muselo v nich být zakořeněno hluboké přesvědčení, že jdou dělat správnou věc. Jedním z nejznámějších hesel bylo, že v Madridu se bojuje za Prahu. A byla to pravda. Španělská válka byla prologem války světové, naší okupace a hitlerovské expanze.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání