Soused dělal karbanátky z lidského masa, vyprávěla přeživší leningradské blokády Irina Juřinová studentům v projektu Příběhy našich sousedů
Před 79 lety, 8. září 1941, zahájila německá nacistická vojska obléhání Leningradu (dnes Petrohrad). Blokáda trvala neuvěřitelných 29 měsíců do konce ledna 1944. V obleženém městě zahynul skoro milion lidí hlady.
Jedná se o nejdelší a nejkrutější obléhání města v historii válek. Celou hrůznou anabázi prožila v tehdejším Leningradu, kde žila u babičky, jedenáctiletá dívka Irina Juřinová. Objevili ji studenti z pražského gymnázia Evolution Jižní Město, zapojili se totiž do projektu Příběhy našich sousedů.
Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt obecně prospěšné společnosti Post Bellum. Snaží se žákům přiblížit totalitní režimy 20. století jinak než nabízí schématické učebnice. Žáci osmých a devátých tříd a studenti středních škol a učilišť tvoří tří až pětičlenné týmy. Během půl roku v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum hledají zajímavého starého člověka, který by jim vyprávěl svůj příběh. Žáci vyprávění pamětníka natočí na diktafon nebo kamery a během půl roku se ho snaží ověřit z archivů, mluví s historiky, snaží se příběh zasadit do historického kontextu. Během několika měsíců vytvoří z vyprávění rozhlasovou, televizní či psanou reportáž, některé týmy na motivy příběhu kreslí komiks, jiné nacvičí divadelní představení. Do Příběhů našich sousedů se již zapojilo takřka deset tisíc žáků. Chcete-li projekt podpořit, můžete zde.
Irina Juřinová, rozená Klučira, prožívala šťastné dětství v sovětském Leningradě, rodina trávila spoustu času společně. Navštěvovali babičku, chodili do divadla, otec ji učil hrát šachy. Pak ale v červnu 1941 začala válka: „Byl krásný slunečný den, mám dojem, že to byla dokonce neděle. Byla jsem venku a najednou přiběhla máma. ‚Pojď honem domů, začíná válka!‘ Člověk absolutně nechápal, co to obnáší,“ začíná své vyprávění paní Irina. Matka narukovala do armády jakožto vojenská lékařka, bakterioložka, otec byl nasazen v továrně na tanky.
Tatínek vyčerpáním zemřel, babička vařila polévku z truhlářského klihu
O svou dceru se tatínek staral, dokud hlady a vyčerpáním nezemřel. A to se stalo už po třech měsících blokády v prosinci 1941. Irinu si k sobě vzala babička. Právě s ní prožila přelom let 1941 a 1942, tedy nejtvrdší zimu blokády: „Babička byla nesmírně šikovná, všude šmejdila, aby dostala nějaké jídlo. Udělala třeba polívku. Do vody dala klih, co používali truhláři, bobkový list, koření, a tak jsme měly jídlo.“
Spolu s dalšími rodinami bydlela s babičkou v komunálním bytě bez vody a elektřiny. Topilo se spalováním nábytku v provizorních kamnech, která ale celý byt vyhřát nedokázala: „No, a právě v jednom tomto pokoji bydlela maminka s dvěma malými dětmi. Každý měsíc, ke konci měsíce chodila z úřadu nějaká paní, která kontrolovala, kolik lidí zůstalo naživu. Ten, kdo zůstal naživu, ten dostával potravinové lístky na příští měsíc.
No, a ta sousedka měla dvě holčičky. Jedna ještě snad neměla ani rok, a umřela. Umřela nějak uprostřed měsíce, a aby na ni dostala lístky na další měsíc, tak ji zamotala do prostěradla a dala ji do kuchyně pod okno, protože se netopilo, nevařilo, takže pod oknem ležela jinovatka.
No, a ona tam tu mrtvou holčičku měla zhruba půl měsíce, a jak měla přijít ta kontrola, tak ji dala to postýlky. Kontrola přišla, koukla a viděla, jak obě holčičky spí v posteli, jedna mrtvá, druhá živá. Maminka dostala zase lísky na další měsíc pro dvě děti. No, a totéž opakovala i s další holčičkou,“ vypráví děsivé zážitky z blokády Leningradu na přelomu let 1941 a 1942.
Jejich soused prý pekl a prodával karbanátky z lidského masa: „Byly tam případy kanibalismu. Bydleli jsme v prvním patře, no, a říkalo se, že pod námi pán prodává podezřelé karbanátky. Babička z toho měla obrovský strach. Takže jsem musela sedět doma a nikdy se odtamtud nehnout,“ vypráví Irina.
Vesničané je nakrmili liškou a medvědem a dali brambory
Po několika měsících se vrátila z fronty její maminka. Podařilo se jí najít cestu mimo okupovanou zónu.
Záchranu nalezli v jedné menší vesnici, kde je ubytovali v opuštěné chalupě: „Lidi nám tam velice pomáhali. Třeba přitáhli stehno od lišky, nebo kus medvědího masa. Přišlo jaro a babička dostala nějaké brambory a řekli jí: ‚Prosím tě, tak to zasaďte tady.‘ Měly jsme kousek nějaké hlíny. No, a když to vzešlo, tak celá obec chodila a smáli se nám, protože babička zasadila jednu bramboru vedle druhé. Smáli se nám, že nevíme, jak rostou brambory, jak se sázejí, že přijeli městský lidi,“ vypráví Irina Juřinová, která se v roce 1944 vrátila s babičkou do Petrohradu.
Po válce studovala pedagogiku, ve škole se zamilovala do českého studenta Karla Juřiny. Až do Stalinovy smrti v březnu roku 1953 nebyl možný sňatek s cizincem, ani získání vystěhovaleckých dokumentů. Po smrti diktátora Irina s Karlem využili příležitost: „No, tak jsme s manželem běželi na matriku. Řekli jsme, že chceme, aby nás úřednice oddala. A podařilo se,“ popisuje s dojetím Irina, která pak s manželem odjela do Československa.
Příběhy Iriny Juřinové zpracovali studenti do krátké reportáže. V pořadu uslyšíte vzpomínky i dalších osobností, jejichž vyprávění zpracovali žáci v projektu Příběhy našich sousedů. Uslyšíte bývalého ministra z 90. let Pavla Bratinku, někdejšího disidenta. Také zazní vzpomínky paní Věry Velínské z obce Byšice u Mělníka, která vzpomíná na svého dědečka a tatínka, mlynáře potýkajícího se s nacisty i komunisty. Uslyšíte vzpomínky kladenského herce Jiřího Wohánky a dalších.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
