Soudci a 14-té platy

Ústavní soud rozhodl, že velká voda není dostatečný důvod pro odebírání platů, ledažeby o peníze přišly i další profese. Zároveň se v odůvodnění tradičně píše, že jde o nepřípustný zásah do nezávislosti soudců. Samozřejmě lze na tuto konkrétní kauzu nahlížet z nejrůznějších úhlů pohledů. Například tahanice kolem tzv. třináctých a čtrnáctých platů nejsou výsadou pouze justice. Pokaždé se v této souvislosti hovoří o tom, že konstrukce platů navíc je nešťastná a že by bylo logičtější, kdyby měli státní zaměstnanci nárok pouze na platů dvanáct, ve kterých by se ty tzv. třinácté a čtrnácté případně rozpustily. Tím by zanikly pomalu už nekonečné diskuse, kdy a proč některé zaměstnance o platy navíc připravit.

Politikům by se asi hůře škrtalo, protože by museli na rovinu mluvit o snížení příjmů konkrétních osob. Takto mohou vytvářet dojem, že pouze připravují některé profese občas o platy navíc a že se to vlastně poklesu jejich mezd netýká. Další úhel pohledu na spor o tzv. třinácté a čtrnácté platy soudců může být zaměřen na nezávislost justice. Skutečně výrazné zásahy do platů soudců mohou být chápány jako možný pokus o ovlivnění jejich nezávislosti.

Ostatně v zemích s dlouholetou demokratickou tradicí jsou podobné spory těžko představitelné. Zároveň je v těchto zemí rovněž těžko představitelné, aby se u některých soudů řešily nepříliš složité kauzy průměrně stovky dnů, nebo aby soudci neměli kvalitní zázemí včetně celé řady spolupracovníků, kteří jim usnadňují práci. V souvislosti s nezávislostí české justice by se zároveň mělo hodně hlasitě hovořit o vztahu mezi soudy a ministerstvem spravedlnosti. Nejenom kauza katarského prince může být názorným příkladem toho, že mantinely určující nezávislost justice nejsou příliš pevné.

Dalším problémem je rovněž skutečnost, že z justice se velmi obtížně vytěsňují lidé, kteří morálně i odborně na tuto profesi nestačí. A když už se hovoří o odměňování soudců, nemělo by se zapomínat na výrazný nepoměr mezi platem soudců a jejich důchodem. Ostatně na tento podle mého názoru zásadnější problém než je otázka tzv. třináctých a čtrnáctých platů se snaží delší dobu upozornit bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský. Dokonce se obrátil na instituci ve které působil, tedy na ústavní soud. Ten jeho podání odmítl. Přitom se nepoměrem mzdy a důchodu mohl zabývat. Existuje totiž ustanovení, podle nějž Ústavní soud takovou stížnost může přijmout, když její význam přesahuje zájem stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Varvařovský není jediným občanem s nadprůměrným příjmem, který dostává nepoměrně nižší důchod, mohli se ústavní soudci stížností zabývat. A právě jejich odmítnutí, byť po formální stránce nenapadnutelné, ukazuje na další problém české justice, který už zasáhl i nejvyšší soudní autoritu v zemi. Je jím neochota hledat spravedlnost a snaha ulehčovat si práci a hledat případné alibi lpěním na liteře zákona bez ohledu na jeho ducha. Takže zjednodušeně řečeno, kvalitu české justice a tím i její nezávislost ohrožují především úplně jiné věci, než je spor o tzv. třinácté a čtrnácté platy.

Problém je v tom, že před chvílí řečeným problémům je věnována jenom minimální pozornost. To však není chyba sdělovacích prostředků, ale hlavně představitelů justice, kteří nejsou schopni jednotlivé otázky dostatečně razantně presentovat na veřejnosti. Možná také kvůli tomu, že části soudců současný stav plně vyhovuje.