Sociální upíři

K tomu, abych ve své knihovně zase jednou po letech vyhledal skromně vypravenou zažloutlou knížku, mě přiměla kampaň vedená ve švýcarských médiích a na demonstracích zvláště intenzivně kolem letošního prvomájového Svátku práce, některými odborářskými vůdci, salónními ultralevičáky a dobře organizovanými chaoty. Jejím terčem byly vysoké platy špičkových manažerů, bankovních ředitelů či presidentů správních rad. Emocionální televizní výstupy politiků, jimž je lidově přezdíváno kupplery socialist, což bych volně přeložil jako socialista holdující Šampaňskému. Čtrnáctiletí skvěle oblečení chaoti v drahých značkových botách plundrující Curyšská klenotnictví a někdy dokonce i skuteční opravdu pracující dělníci, neschopni akceptovat, že jenom obchodovatelné výsledky práce jejich rukou jim mohou trvale zajistit dobrou budoucnost. To vše vyvolalo k mediálnímu z mrtvých vstání obraz kapitalisty vysávajícího pracující lid, sociálního upíra. Střízlivější komentátoři připomenuli, že příčinou stagnujících, ne příliš vysokých platů například číšníků, žen u pokladen obchodních domů nebo pomocných dělníků v žádném případě nejsou milionové odměny několika špičkových manažerů, jež se ostatně na celonárodním příjmu podílejí jen nepatrným zlomkem. Kampaň mimoto odvádí pozornost od skutečně naléhavých problémů, například nerovnosti v odměňování mužské a ženské práce. Švýcarská žena pořád ještě dostává v průměru o 25% méně za stejný výkon než její mužský protějšek. Pobavila mě vtipná poznámka, že milionové výdělky úspěšných tenistů nebo fotbalistů už dávno nikoho nedráždí. Je to tím, že tvrdou práci takového Rogera Federera na kurtu je možno v televizi sledovat po dlouhé hodiny, zatímco den bankéře si normální člověk vůbec nedovede a ani nechce představit. Kdo četl Hrabalova Anglického krále pozorně, všimnul si, že boháčova práce nepřestává ani uprostřed radovánek, kdy je groteskně domlouván prodej lodě kravských kůží z Konga anebo celé ulice činžovních domů a že pád zpátky do chudoby je rychlejší než cesta nahoru za úspěchem.

Ve své vlastní osobě spojuji proletáře s jeho protikladem. Jako spisovatel někdy vydělám za večer autorského čtení dvojnásobek odměny, jež mi připadne za noční roznášení novin - někdy za deště a mrazu - po celý dlouhý měsíc. Nedráždí mě to. Žiji totiž sám se sebou v sociálním smíru. Znám několik zámožnějších kapitalistů, obchodníka s vlnou, módního návrháře, zubaře, nakladatele, majitele restaurace a všichni sebou vrtí od rána do noci mnohem čiperněji nežli ti, co při demonstracích rozbíjejí výklady krámů a zastávají komunistickou víru, že společnost je povinna dát jim všechno, co potřebují, třeba i bez práce. "Práce nikam nevede", dočetl jsem se v rozhovoru s nezletilým chaosem, "..nýbrž člověku naopak bere skutečný smysl života!" roli sociálního upíra, kdyby mě tedy taková blbost vůbec napadla, bych rozhodně přiřknul spíše jemu, než manažerovi pracujícímu patnáct hodin denně, včetně soboty a neděle.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .