Sociálně-demokratická z nouze ctnost

Druhým sociálnědemokratickým premiérem se stal autentický socialista, Vladimír Špidla. Ale ani on nakonec nemohl účinně podpořit vzdělání nebo zdravotnictví, ani on nemohl přerozdělovat ve prospěch těch nejchudších. Musí totiž republiku připravit na vstup do Evropské unie. Zřekl se zcela zásadních principů levicové ideologie a nejen pokračoval v privatizaci, ještě posiloval nepřímé daně na úkor těch přímých. Opravdu pragmatická strana.

Straničtí předáci nic raději nevysvětlují, a tak běžní sociální demokraté už nechápou vůbec nic. Rozpaky nejlépe dokumentuje rezignace poslance Miloše Kužvarta na místo evropského komisaře. Strana vede zemi do Evropské unie, jenže jen velmi těžko hledá kandidáta na místo v komisi a kandidátovi už vůbec není jasné, co by měl v té Evropě vlastně dělat.

Dost s těmi všemi složitostmi sněmovní i zákulisní politiky, chtělo by se hodně nahlas vykřiknout. Raději nám už vysvětlete, o co vlastně jde. Protože sami politici mlčí, zkusme to aspoň zjednodušit.

Dosud se zdá, že si Špidla na rozdíl od Zemana uchoval sociální cítění a že skutečně chce pomáhat chudým, jen to musí na chvíli odložit. Špidla je zarputilý solitér, přesto zůstává představitelem té části sociální demokracie, která se prodírala během devadesátých let k moci - z krajů, přes drobnou politickou práci ve sněmovně, až k nejvyšším metám. Hlavní podporu dnes má v zahraničí. Stanislav Gross, Špidlův zástupce i vyzývatel na příštím stranickém sjezdu, chce současný směr změnit ještě méně než Špidla. S ním se k moci prosazují zástupci stranického aparátu i polistopadové byrokracie.

Pak jsou ve straně lidé označovaní jako Zemanovci, kteří si ale více než návrat bývalého premiéra přejí vrátit časy opoziční smlouvy, kdy se s mocí zacházelo zcela bez skrupulí. Dnes za ně často mluví poslanec Jan Kavan, jejich představitelem - a dost chytrým, než aby se k nim už dnes hlásil - může být bývalý ministr financí Jiří Rusnok. Mohou získat podporu průmyslových kruhů, především ze strany podnikatelů, kteří zbohatli na divoké privatizaci. Takové tři proudy ovlivňují cestu sociální demokracie. Každý reprezentuje nějakou zájmovou skupiny - vlivné politiky, byrokraty a podnikatele - žádný ale nemá jasno, jaký program by se měl držet.

Jakoby sociální demokracie dospěla tam, kde už nějakou dobu je ODS. Povrchní ideologie se ukázala vhodnou ještě tak do volební kampaně, a tak namísto názoru, jak zlepšit poměry v zemi, spojuje stranu už jenom touha po moci, nebo účast na ní.

Experti na politickou práci uvnitř strany si samozřejmě situaci uvědomují, vidi i hrozící rizika - od rozpadu strany k neschopnosti reagovat na změnu poměrů a náladu obyvatelstva. Dnes se nabízejí dvě řešení.

Prvním je populismus, který vyjde vstříc výzkumům veřejného mínění a povede stranu směrem, kterým získá oblibu co nejširších vrstev. Taková cesta ale vede k tomu, že ze strany zůstane jen prázdná skořápka. Může být použitelná jako žebřík do funkcí, může se ale také rozpadnout při prvním vážném volebním neúspěchu.

Druhá cesta je obtížnější. Znamená porozumět poměrům v zemi i na celém světě a stanovit obecný směr, kterým by se společnost měla rozvíjet. Je nutné vést o takových tématech debaty mezi straníky, kteří přece musí programu rozumět, přijmout ho za svůj a aktivně ho prosazovat. Sociální demokracie se dlouhá léta věnovala vládnutí, o poměry uvnitř strany se nikdo nezajímal a strana podle toho také vypadá.

Oživit stranu novým programem je ale doslova práce pro titány. Sociální demokracie totiž bude muset překonat psychické bloky, především svůj sklon hledat v komunistickém režimu něco dobrého a snažit se na to navázat. Projevovalo se to třeba snahou obnovit slávu těžkého průmyslu pod taktovkou někdejšího ministra Miroslava Grégra, dodnes pocit "starých zlatých časů" přežívá v přesvědčení, že stát dokáže zaplatit důchody stárnoucí populace.

Celý vtip je v tom, že strana se musí obrátit směrem do budoucnosti. Znamená to věřit lidem, že se o sebe dokážou postarat sami. Stát má zachraňovat jen ty nejchudší a ostatním ručit za nutné zdravotnické, vzdělávací a sociální služby. Úpadek sociálnědemokratické politiky může nakonec prospět straně samé.

Špidlův páteční kolaps symbolicky ukázal, že politici už nemají dost sil, aby plnili všechny své sliby a udrželi v rukou otěže všech povinností, které si ukládá patriarchální stát. Když se dnes ČSSD omezí jen na to nejnutnější, ale pro občany skutečně potřebné, získá nový program vlastně zadarmo.