Snad jsem se narodila ve Varšavě. Někdy na podzim v jednačtyřicátém. Příběh Marie Andělové, Evy Doleželové a dalších ukrývaných židovských dětí

Zdena, Eva a Vladimír Tejčkovi (1936, Příbram)
Audio svět na jednom místě Audio svět na jednom místě Zdena, Eva a Vladimír Tejčkovi (1936, Příbram)

Koncem 50. let se osmnáctiletá Marie Vondráčková (dnes Andělová) dozvěděla, že je židovská dívka a že její rodiče Václav a Anastázie nejsou její pokrevní příbuzní.

Vondráčkovi se jí ujali, když jí byl rok - zachránili jí život, přijali ji za svou, nedělali rozdíl mezi ní a ostatními dětmi. Evě Doleželové rozené Tejčkové bylo dvanáct let, když zjistila, že její matku odvezlo gestapo, které zřejmě „na Židovku Tejčkovou“ upozornil soused Jan Budínský. Po okupaci ho oběsili, ale to už byla Evina matka po smrti (zemřela v Osvětimi) a Eva měla za sebou několikaměsíční skrývání ve Slaném. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány ukrývaným židovským dětem.

Rodiče Sutowští

 Marie Andělová

Není jasné, kdy a kde se Marie narodila. Z vyprávění ví, že na počátku měla příjmení Sutowská. Přišla na svět buď v polské Varšavě nebo v Novostavcích na Volyni. Sourozence zřejmě neměla. Datum narození jí vybrali adoptivní rodiče: 4. listopadu 1941, kdy slaví svátek Karel – tak se jmenoval její otec, maminka byla Amélie. Karel podle všeho pracoval jako obchodní příručí ve Varšavě, byl buď polský Žid nebo Polák. Amélie snad pocházela z bohaté židovské varšavské rodiny, které patřil obchod s textilem a několik činžáků.

Na podzim roku 1939 obsadili Němci a Sověti Polsko. Sutowští utíkali na východ, buď ještě před tím, než se Marie narodila nebo krátce poté. Přišli na Volyň, do vesnice Novostavce, kde jim poskytla přístřeší česká rodina Vondráčkových. Po první světové válce patřila západní Volyň Polsku, ale v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov ji zabral Sovětský svaz.

Manželé Marie a Rostislav Andělovi

Mariin otec jezdil prý tehdy prodávat po domech oblečení. V létě 1941 vpadla na Volyň armáda nacistického Německa a Karel Sutowský byl zatčen. Jeho žena se rozhodla, že ho půjde zachránit a požádala manžele Vondráčkovy, aby se postarali o její dceru, pokud se nevrátí. „Měli prý zlato a šperky, s tím utíkali, aby měli z čeho žít, tak to všechno vzala a chtěla ho vykoupit. Bohužel tam zůstala taky,“ říká Marie Andělová. Sutowští zahynuli, neznámo kdy a jak.

Rodiče Vondráčkovi

Anastázie a Václav Vondráčkovi měli tehdy dvě děti – třináctiletého Miroslava a jedenáctiletou Emílii. Ve vesnici se vědělo, že mají doma i židovskou holčičku, ale nikdo je neudal. Marie vyrůstala v Novostavcích jako Vondráčková: „Maminka a tatínek Vondráčkovi byli slušní a inteligentní lidé. Od nich se nedalo čekat, že by se zachovali špatně.“

 Václav Vondráček, nevlastní otec Marie Andělové v československém  sboru

Počátkem roku 1944 osvobodila Volyň sovětská armáda. Čeští muži pak vstupovali do prvního československého armádního sboru. V březnu roku 1944 se v Rovně nechal zapsat také osmatřicetiletý Václav Vondráček. Manželka Anastázie se synem Miroslavem přijela za ním, ale Miroslava zasáhla nešťastnou náhodou střepina granátu a zemřel. „Měl mě prý moc rád,“ říká Marie: „Zůstala jim jen dcera - no a potom já.“

Václav Vondráček byl v armádě až do konce války, jeho žena zůstala na Volyni s dětmi sama. Měla strach z ukrajinských ozbrojenců, kteří zabíjeli Židy a terorizovali i ostatní obyvatele, v Novostavcích zabili několik lidí, mezi nimi i manželku starosty Karla Kašpara. Anastázie Vondráčková přečkávala s Marií a Emílií noci v úkrytu: „Měly jsme do čtverce vyrovnané dřevo. Maminka říkala, že dovnitř nanosila peřiny a v tom dřevě jsme spaly.“ Nakonec kvůli narůstajícímu násilí odešla s dětmi do Zdolbunova, kde se ukryla v domě místního lékaře: „Vyprávěla, že se tam například stalo, že vzali malé dítě, chytli je za nohy a zabili. Určitě mi zachránila život.“

Stěhování do Československa

V roce 1945 se Václav Vondráček usadil ve Vikýřovicích na Šumpersku, ve statku po německé rodině, deportované do Německa. Nejdřív za ním přijela dcera Emílie a v roce 1947 (během oficiální repatriace volyňských Čechů) i Marie a Anastázie: „,Tatínku‘ jsem poprvé řekla, když jsme přijeli do Vikýřovic na nádraží. To už si pamatuju, že přijel na kole a měl na sobě vojenskou uniformu.“ Manželé Vondráčkovi ve Vikýřovicích hospodařili, ale po komunistickém převratu jim stát sebral polnosti a od té doby pracovali v družstvu.

Marie Andělová v roce 2015

Marie chodila do školy v Petrově nad Desnou a pak na gymnázium v Šumperku. V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná: „Když mi bylo osmnáct nebo možná o něco víc, zlobila jsem a maminka mi řekla, že slíbila mojí mamince, že se o mě bude dobře starat a vychová ze mě slušného člověka - a že já teď takhle zlobím. Tak jsem se dozvěděla, že jsem se narodila někomu jinému. Do té doby mi to občas někdo naznačoval, ale já tomu nevěřila, protože jsem měla milující rodiče a neměla jsem vůbec žádný důvod myslet si, že nejsou moji, že já nejsem jejich. Začala jsem pak blbnout se svým prvním mužem. Ne, že bych utekla z domu, ale uchýlila jsem se jinam. Že bych se rodičům nějak odcizila, to taky ne, ale trošku to se mnou zamávalo.“

Marie se pak rozvedla a znovu šťastně vdala - za Rostislava Anděla. O rodičích Sutowských se toho moc nedozvěděla, na úřadech ji odbyli, měla své starosti, pečovala o děti. A říká také: „Mamince Vondráčkové nebylo moc po chuti, že zjišťuji své kořeny. Ne, že by mi nadávala, ale prostě jsem vycítila, že se jí to nelíbí. Tak jsem s tím skončila. Nakonec, dali mi rodinu, dali mi lásku. Co jsem chtěla víc?“ Mariin syn přibuzné hledal – a snad i našel, jednou je spolu s ním navštívila. Přijali ji prý vlídně, ale už si nevzpomíná, kde to bylo a není s nimi ve styku.

Zůstala jen mašle z maminčiných šatů

Eva Tejčková

Eva Doleželová se narodila jako Tejčková 18. června 1932 v Ostravě do česko-židovského manželství. Otec František studoval Vysokou školu báňskou v Příbrami, kde potkal Zdenu Edelsteinovou: „Vzali se v roce 1926. Otec pak dostal práci na Dole Honegger v Karviné, tam se narodil můj bratr Vladimír a po něm já. Žili jsme pěkně až do roku 1938.“ Po mnichovské dohodě zabrali Karvinou Poláci: „Přinutili nás odejít. Tatínek odvezl mě a bratra ke strýci a tetě do Kunčic - a celý náš veliký sedmipokojový byt musel během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat.“

František Tejček sehnal bydlení v centru Ostravy a jako báňský inženýr získal místo na Dole Ludvík. Po německé okupaci chránilo před antisemitskou persekucí jeho židovskou ženu a jeho děti tzv. smíšené manželství, rodiče také v roce 1939 nechali Vladimíra a Evu pokřtít.

Eva vzpomíná: „Neměla jsem pocit nouze. Všichni tam měli velké zahrady a i za války se smělo chovat drobné zvířectvo, třeba králíci a tak. Blízko nás ale bydlel člověk, který se jmenoval Budínský. Teprve později jsme zjistili, že to byl udavač. Asi Němec, přesně nevím. Udal i naši maminku. To už bylo v průběhu války, skoro ke konci. Jako záminka posloužilo, že maminka údajně pobírala normální potravinové lístky místo horších lístků židovských, označených JUDE.“

Rodina Tejčkova před válkou

Jednoho červencového dne v roce 1943 zastavilo před domem Tejčkových auto a gestapo odvezlo Zdenu Tejčkovou rozenou Edelsteinovou do ostravské věznice. Byla doma sama, na podlaze v koupelně po ní zůstala jen mašle z šatů. František za ní chodil do vězení, nosil jí jídlo a teplé prádlo, snažil se zajistit její propuštění, o čemž svědčí četné dopisy přátelům: „Nepsal jsem proto, že jsem měl dosti běhání do Ostravy, abych zásoboval Zdenu jídlem. Byl jsem pak 12. t. m. v Brně s protekčním doprovodem, ale ničeho jsme nedocílili. Ubohá malá máma, co vše musí vytrpět.“

V ostravské věznici zůstala Zdena Tejčková několik týdnů, pak ji odvezli do Osvětimi. František Tejček píše přátelům v jednom z dalších dopisů: „Měl jsem to již dosti pěkně zaběháno, když tu jako blesk přišla zpráva, že 1. listopadu odvezli Zdenu do Oswiecima. Toho dne v devět hodin dopoledne přijali ode mě v kanceláři věznice pěkný balík s jídlem a večer byla zvláštním poslem jako jediná odeslána. Všichni jsme naopak čekali, že bude propuštěna, a zatím tohle.“

Eva Doleželová se synem Vladimírem

František neměl tušení, co se v Osvětimi děje – a psal: „Zkrátka chtějí ničit člověka a rodinu. Ale to se jim nepodaří. Mluvil jsem se Zdenou 11. října a prosil jsem ji, aby byla za všech okolností statečná a vrátila se mi a rodině zdráva zpět. Zdena je více drobná, ale je houževnatá. Též nebývala nikdy nemocna a myslím, že překoná všechna ta utrpení a bídu. Čekám již netrpělivě na prosinec, zdali napíše. Sbírám informace o tom místě. Vím tolik, že pracují ženy jednak na poli (to snad nyní odpadá) a hlavně v továrnách na gumu a benzin. Dostávají též určité množství chleba týdně. Ani nevíte, jak mi zde schází. Hlavně jak dětem schází to mateřské vedení a péče.“

V prosinci 1943 prožili Tejčkovi první Vánoce bez „mamičky“. Dne 27. prosince zemřela Zdena na údajnou slabost srdce, což František oznámil jen nejbližším přátelům. Evě o matčině smrti neřekl nic: „Takový dobrák, taková hodná a starostlivá máma, a přece ji zničili. Evička ještě nic neví – nemám odvahu říct jí to – a Vláďa je nešťasten. Jsme všichni nešťastni, až do smrti.“

Ukrývané dítě

Vladimír Tejček byl pak odveden do pracovního tábora. Ve strachu, že přijde i o dceru, rozhodl se otec Evu ukrývat, nejdřív u své sestry a jejího muže (manželů Martinákových) v Ostravě-Kunčicích, pak ji strýc odvezl k matčině sestřenici (k manželům Pokorným) do Prahy-Dejvic a nakonec k dalším příbuzným, k paní Löwitové do Slaného. Eva vzpomíná, že žila ve starém, tmavém domě, kde se bála. Příbuzní se o ni starali dobře, ale nepouštěli ji ven a už vůbec ne do školy, neměla přijít do styku s nikým, kdo by se vyptával. Ve Slaném zůstala do osvobození. Její bratr Vladimír nacismus přežil, v roce 1945 z tábora s několika kamarády utekl.

 Eva Doleželová, roz. Tejčková

Žili znovu v Ostravě-Radvanicích, ale protože byl František Tejček na výchovu dcery sám, poslal Evu nejdřív do Měšic u Prahy, do zámeckého internátu pro výchovu a vzdělávání dívek. Po roce byl zámek uzavřen a Eva šla na vychování do kláštera ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde ji otec navštěvoval jednou týdně, vždy v neděli. Po roce 1948 byl František Tejček vyhozen ze zaměstnání (odmítl vstoupit do KSČ), jeho děti již nesměly studovat. Vladimír Tejček emigroval, nejdřív do Mnichova a pak do Austrálie a Eva s ním na dlouho ztratila kontakt. Pracovala jako sekretářka na Dole Šverma, vdala se za Antonína Doležela, narodil se jí syn, kterého pojmenovala po bratrovi.

Bývalý vrchní báňský měřič z Dolu Ludvík v Radvanicích Jan Budínský, který zřejmě udal Zdenu Tejčkovou, byl 31. ledna 1946 odsouzen k trestu smrti a popraven. Udal i několik svých českých spolupracovníků, z nichž někteří zahynuli v koncentrácích. Víc se dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž tentokrát spolupracovali Vít Lucuk a Sylvie Hasalíková.