Děti se ztracenou minulostí. Příběh Milušky Ottové, Petra Webera, Marie Andělové
V roce 1943 nebo spíš 1944 vzal Evžen Novák své malé dcery Ruth a Milušku a odvezl je z domovské Ostravy k vzdáleným známým na statek v Trojanovicích. Židovskou manželku Amálii už předtím ukryl v ostravské nemocnici, neboť se bál, že bude muset i s dcerami (podle takzvaných norimberských rasových zákonů „židovskými míšenkami“) nastoupit do transportu. Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány dětem, které prožily za nacismu část dětství v úkrytech a odtrženy od rodičů.
Počet dětí, které mají nějaký vztah k českým zemím a prožily nacismus v ilegalitě nebo pod falešnou identitou, lze jen odhadovat: nikdo je přesně nespočítal, bylo jich jistě několik set. Mnohé z nich se už s rodiči nikdy nesetkaly – Miluška Ottová měla v tomhle směru štěstí.
Narodila 19. srpna 1943 v Ostravě jako tehdy poslední ze čtyř dětí manželů Novákových (podle matriky a rodného listu se jmenovala Nowaková, protože ji zapisoval polský farář a spletl se). Její matka Amálie (rozená Mandelová) byla z Ostravy, vystudovala ekonomickou školu. Otec Evžen Novák se vyučil v oboru kuchař-číšník, pocházel z Lipníku nad Bečvou.
V době nacistické okupace měla Ostrava jednu z nejpočetnějších židovských komunit (už v říjnu 1939 odtud odjel první pracovní a čistě mužský židovský transport do východopolského Niska nad Sanem).
Nemocnice a statek
Židé se ocitli v bezprávném postavení, a pokud žili ve smíšených manželstvích, byl na jejich partnery vyvíjen nátlak, aby se dali rozvést. Miluščin otec rozvod odmítal. Rodinu Novákových v té době navíc postihla tragédie, krátce po sobě jim zemřely dvě děti: Osmiletý Milan na následky sepse (prasklo mu slepé střevo) a ani ne roční Eleonora.
Na podzim 1942 odjížděly z Ostravy transporty do Terezína. Rodina Novákových zůstala pohromadě do již zmíněného roku 1943, kdy se narodila Miluška. Rodiče tehdy nechali obě dcery – novorozenou Milušku i desetiletou Ruth – pokřtít. Evžen Novák měl o rodinu strach: „židovští míšenci“ a Židé z takzvaných smíšených manželství sice zatím nebyli deportováni, ale jaký bude jejich další osud, nikdo nevěděl.
Brzy poté se mu podařilo s pomocí českého lékaře ukrýt svou ženu Amálii v ostravské nemocnici na Fifejdách. Aby neupadla v podezření, musela podstoupit operaci, po níž v nemocnici zůstala, dostala nemocniční stejnokroj a vypomáhala jako instrumentářka.
Ve stejné době poslala domovnice Novákových na policii udání, že se v domě nacházejí židovské děti. Místní policisté se případem odmítli zabývat, ale Evžen Novák se stejně rozhodl jednat.
Podle Miluščina vyprávění našel pro dcery úkryt na statku rodiny Strnadových-Šmajstrlových v Trojanovicích (předtím děti odmítl ukrýt Evženův otec). Šmajstrlovi nebyli ani příbuzní, ani dobří přátelé, Novákovi k nim pouze jezdili kupovat vejce.
Starší Ruth bylo tehdy deset let a dostala půlroční Milušku na starost. Musela na statku vypomáhat, Milušku schovávali Šmajstrlovi v seně. Otec Evžen byl od roku 1944 vězněn v pracovním táboře v Bystřici u Benešova a snad i na dalších místech jakožto manžel Židovky, který se odmítal rozvést. O válečných zážitcích prý nikdy nechtěl mluvit.
Miluška si z pobytu na statku pochopitelně nic nepamatuje. A stejně tak neví, jak se s Ruth dostaly z Trojanovic a kdy se shledaly s rodiči. Její sestra Ruth Potěšilová napsala v pozdějším dopise Švýcarskému fondu (v němž potvrzovala Miluščino ukrývání), že poslední dny války už prožily v bombardované Ostravě s pomocí rodinných přátel. Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945.
Zmizelá rodina
Poté se Novákovi odstěhovali do Jeseníku (tehdy Frývaldova), kde rodiče po vyhnání německého obyvatelstva pracovali jako správci hotelu.
Holocaust nepřežila většina židovských příbuzných. Nevrátily se matčiny sestry Anna (provdaná Buchwalderová), Alžběta (provdaná Kauderová), Helena (provdaná Neumannová) a Selma (provdaná Jungmannová). Zahynuli i členové jejich rodin.
Přežil bratranec Robert Kauder, který byl vězněn na Sibiři, roku 1942 se připojil v Buzuluku k druhé pěší rotě 1. československého polního praporu, prošel bitvou u Sokolova a s armádou se vrátil domů. A také bratranec Michal Salomonovič, který se dostal do ghetta v Lodži a do táborů v Osvětimi a Stutthofu. Matčini bratři Max a Hermann přežili v Americe, kam odjeli před okupací.
Miluška Ottová skládala zaniklou rodinnou historii z útržků a střepů, něco málo jí řekli rodiče, něco sestra Ruth, ale ani ona prý na chvíle v úkrytu nechtěla vzpomínat (zemřela roku 2020). Dnes už nežije nikdo, kdo by doplnil klíčové detaily, jde o jeden z mnoha zamlžených příběhů, u nichž je jisté, že se staly, ale nevíme přesně, za jakých okolností.
Roku 2001 se Miluška Ottová stala členkou židovské obce v Olomouci, vstoupila do Českého svazu bojovníků za svobodu. Od roku 2003 je členkou a kontaktní osobou ve sdružení Živá paměť, které má za cíl zlepšovat kvalitu života obětem totalitních režimů a uchovávat jejich vzpomínky. Roku 2009 navštívila Izrael, za své zachránce Šmajstrlovy nechala zasadit strom jako výraz díků.
V Příbězích 20. století uslyšíte také vzpomínky dalších ukrývaných dětí: Petra Webera, který se narodil (pravděpodobně) 1. března 1942 v polském městečku Bochnia, ležícím nedaleko Krakova. Tehdy se jmenoval Jehuda Leib Preiss, jeho rodiče byli polští Židé: matka Lola (rozená Königsbergová) a otec Aaron Preiss, oba povoláním úředníci.
Byli zavražděni na útěku – a jiní uprchlíci odnesli malého Petra na Slovensko, kde se ho ujali manželé Weberovi. Po válce se s nimi odstěhoval do Plzně.
A uslyšíte také Marii Andělovou (1941–2019): ani ona přesně nevěděla, kdy a kde se narodila (buď v polské Varšavě, nebo v Novostavcích na Volyni), i její rodiče byli zavražděni. Ujala se jí česká rodina Vondráčkových.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
