Smutné obrazy nevystavuji, chci lidi těšit, říká Emma Srncová

Malířka, která měla od roku 1972 na 170 výstav v Čechách i zahraničí právě se svým výtvarným a velmi charakteristickým stylem, vypráví, jak se vyrovnávala se zjištěním, že byla zapsána v registrech StB a měla i své krycí jméno: Eliška.

„Přišli za mnou dva páni s kytkou a ptali se na to, zda chodím na západoněmecké vyslanectví. Řekla jsem, že ano, že tam mám kamarády. A oni odpověděli, že by potřebovali vědět, co se tam děje, kdo tam a jak mluví. Řekla jsem, že to je těžké, že neumím německy. Když jsem po revoluci zjistila, že jsem napsaná jako důvěrník, tak jsem se úplně sesypala, protože jsem si říkala: jak to mohli udělat? Vždyť jsem nic nepodepsala. Ale zřejmě stačilo, že jsem jen jezdila často s divadlem ven a v dotaznících, které jsme  vždycky dostávali, jsem podepsaná byla. Musím říct, že jsem z toho byla tak zoufalá, že jsem si nechala udělat lustrační osvědčení a rozeslala jsem to celé své rodině. Protože jsem nevěděla, jak se tomu bránit.“

Cestovní pelíšek

Emma Srncová, která původně hrála v černém divadle Jiřího Srnce, svého pozdějšího muže, vzpomíná na cesty na Západ, které s divadlem často absolvovala ještě v době komunismu.

„Všichni jsme šetřili z diet na povrchní věci, jako třeba na džíny. A jezdili jsme autobusem, kde v zadní části byly rekvizity a vepředu jsme seděli my, po dvou. A byl to už takový přesný systém, že každý měl pod nohama krabici s jídlem, za hlavou polštářek… Zkrátka byli jsme připravení na to, že v autobuse strávíme třeba dvacet hodin. Každý jsme tam měli takový cestovní pelíšek,“ říká a dodává: „Měla jsem Evropu celou slitou dohromady, protože jsme ji celou projížděli. Samozřejmě první projezdy Švýcarskem pro nás znamenaly oslnění horami a čokoládou.“

Nechápu, jak někdo může o obrazu říct, že je dobrý nebo špatný. Můžete říct jen: tenhle se mně líbí, tenhle nelíbí.
Emma Srncová

O dvou kůrkách

Výtvarnice vypráví, jak právě ve Švýcarsku potkala své krajany, emigranty, kteří si do nové země přivezli i svůj naturel. „Švýcaři jsou uvědomělí občané, což my jsme na našich cestách nebyli. A vím, že Češi je dráždili tím, že když emigrovali, tak místo aby začali šetřit, jako správní Švýcaři, za první peníze, které vydělali, si koupili třeba jachtu a jeli na vodu. Byli lehkomyslní,“ vzpomíná.

Ve vyprávění však pokračuje také o jejich stesku po domově. „Ze začátku se strašně vychloubali a říkali, co všechno mají. Ale pak spolu jdete povečeřet, popít a najednou z nich začnou padat otázky: co se děje v Čechách, jaké jsou potůčky. Všude je krajíc o dvou kůrkách a myslím si, že to emigranti nemohli mít jednoduché.“

Poslechněte si celý rozhovor Lucie Vopálenské s Emmou Srncovou. Hovořit bude také o tom, jak překonala svoji nemoc a jak si nyní užívá života.