Smrt atentátníka

Podle psychiatrů, obeznámených s tímto případem, je třeba příčinu jeho nenávisti k lidem hledat v jeho životním osudu. Dětství prožil v padesátých letech v drsném prostředí dětského domova, kam ho odložila vlastní matka. Po okupaci v srpnu šedesát osm se pokusil o emigraci, ale na hranici s Rakouskem byl zadržen a na několik let poslán do vězení. V osmdesátých letech se jako nepřítel režimu do kriminálu dostal znovu, pro změnu za majetkové delikty. Poté, co se režim, který nenáviděl, v osmdesátém devátém zhroutil, netěšil se tomu dlouho. Vzápětí totiž přišel, několik let před důchodem, o práci.

Pak se Vladimír Š. stal podle sousedů nesnesitelným. Podle psychiatrů se nevyrovnaná osobnost může pod tlakem těžkých životních situací cítit obětí křivdy, za kterou se rozhodne lidem mstít. Člověk, který nastražuje bomby ve snaze vykolejit vlaky, nepochybně není duševně zdráv. Můžeme ale odbýt případ atentátníka Vladimíra Š. pouhým konstatováním, že to byl nebezpečný blázen? Podle svědectví lidí, kteří ho dlouho a dobře znali, v zaměstnání nevyčníval z davu, měl hezký vztah k rodině a dětem, naučil se tři řeči. Zločincem se zkrátka nenarodil, ale vinou série životních úderů stal. Terorista je sice pryč, ale prostředí, které z něj teroristu učinilo, nikoli. Bylo by naivní se domnívat, že můžeme být bezpeční v nebezpečném světě. Smrtí Vladimíra Š. nic neskončilo.