Slované - otroci i svobodní

8 fotografií

Slované na jih Balkánu přicházeli už od 6. století. Oba dva hlavní proudy jejich migrace mohly kupodivu vést přes naše území. Chorvaté přišli z východní Ukrajiny přes východní Čechy, od našich historiků a z tzv. Václavské kroniky známe usídlené Charváty a Charvátce. Srbové taky měli připutovat z východu, ale přes dnešní Lužické Srbsko, české Chodsko až na daleký jih. Chorvaté pomáhali v bojích v Jaderském moři papeži, i proto se z nich stali katolíci. Srbové byli naopak ovlivněni Metodějovými učedníky v Ochridu, stali se tedy pravoslavnými věřícími. Po silných říších, jako byla Raška a Zeta, nakonec Srbové podlehli roku 1389 na Kosově poli osmanským Turkům, Chorvati naopak díky vazalství uherskému panovníkovi zůstali za vojenskou hranicí.

Turci si obyvatele Balkánu podřizovali, zabíjeli je a zotročovali. Už předtím byli slovanští otroci známí jako nejvýnosnější obchodní artikl ve Středomoří a anglické označení pro otroky "slaves" opravdu vychází z této časté praxe. Přesto se Slované dostali jako ochranka i k panovníkům a egyptští Fátimovci měli základ ve slovanských vojenských velitelích. Janičáři, prvorození synové ukořistění slovanským rodičům, byli totiž nejoddanější bojovníci balkánského džihádu a armády Osmanů, kteří svou oddanost dokazovali třeba zabíjením svých rodičů. Islamizace postupovala, stejně jako sociální a politická podřízenost křesťanů. Pro ně taky platily tvrdší správní poplatky nazývané 'džizje'. Zákonitě se však probudil slovanský odboj, na kterém se podíleli hlavně hajduci - skuteční a organizovaní vzbouřenci proti nadvládě Turků. Ale taky uskoci, záškodníci a hraničáři. Habsburkové tak i díky tomu po roce 1683, kdy byly sultánovy jednotky u Vídně definitivně odraženy, mohli neustále rozšiřovat křesťanské území. Začal znovu fungovat Ochridský archiepiskopát a roku 1690 bylo Srbům povoleno usazovat se okolo Dunaje.

Odboj byl čím dál silnější, Chorvaté byli přímo obyvateli rakouské říše a Srbové díky bojovníkům, jako byl Vuk Karadžič nebo Petrovičovi, pomalu dosahovali samostatnosti. Ale "sud prachu" se znovu ozýval svou písní. Po vzoru západní Evropy se od 19. století začal klást důraz na příslušnost k jazyku, etnickému původu a náboženské identitě. Proto mezi sebou museli obyvatelé dělat velké rozdíly. Když vzniklo království Srbů, Chorvatů a Slovinců, spojily se mezi sebou docela rozdílné typy obyvatel. Muslimové byli bráni jako poturčenci, Srbové se stali vládnoucím národem a Chorvaté se nechtěli podřizovat. I proto bylo za 2. světové války mezi Chorvaty pod vedením Ante Paveliče tolik ustašovců, pomahačů nacistického režimu, kteří často mučili jiné obyvatelstvo, a mezi Srby tolik útočných četniků.

Partyzánský vůdce Josip Broz-Tito jako komunista po válce "konsolidoval problémy" a Jugoslávie díky postavení na pomezí mezi dvěma bloky šťastně prosperovala. Přesto se během 80. let po Titově smrti znovu probudila stará nevraživost a sklon ke krevní mstě. Během jugoslávské války se řešily problémy nahromaděné vlastně během staletí. Znovu docházelo k násilí a částečnému zotročování...

Chorvatsko nyní aspiruje na vstup do EU a v neustále zmenšovaném Srbsku jsou u vlády nacionalisté, kteří se nechtějí spokojit se samostatným Kosovem, kde Srbové původně žili a odkud jich před nedávnem byly desetitisíce vyhnány. Najde se pro všechny spravedlivý výsledek?