Skvělá nemocenská

Básník Péguy padl v první světové válce a od té doby společnost budoucích penzistů postoupila o další kroky. Kromě penzí si ukládáme i na nemocenskou a doba nemoci tak patří vedle stáří k dalším vrcholům životní pouti. A má dokonce tu výhodu, že si ji může dopřát každý, stačí mít známého doktora.

Odvážný myslitel a básník Péguy začínal jako radikální socialista, později se stal nekonformním katolíkem. Proto by měl radost, kdyby se dozvěděl, že také Češi se už chtějí od neustálého spoření na dobu nečinnosti distancovat. Začali sice teprve u nemocenské, zato ale připravili kvalitní systém, který se bude dobře bránit proti zneužívání. Jak svědčí definitivní podoba nemocenské pro příští rok, ráj na zemi za peníze daňových poplatníků se o hodně vzdálí.

Není pravda, že Češi nemocenskou nějak nadprůměrně zneužívají, jak se nám někdy snaží pravicoví politici namluvit. Jsou nemocní jako většina zemí Evropské unie, sice o hodně víc, než třeba Němci, ale také o dost méně, než třeba Holanďané.

Naštěstí má ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas pro svou reformu nemocenské mnohem lepší argument, než nepřesvědčivé srovnání s cizinou.

Neplatit první tři dny je běžný postup, který už letos prokázal, že sníží výdaje na nemocenskou o pětinu. Ovšem to není zdaleka očekávaná reforma. Ta přijde až prvního ledna příštího roku, kdy začne za první dva týdny nemocenské platit firma, které se o to sníží odvody na pojistné. Nebude ovšem platit všechny dny nemoci, ale pouze pracovní dny. Od deseti pracovních dnů se navíc odečtou první tři, které se skutečně platit nebudou. Peníze pro nemocné od podniků se také nebudou jmenovat nemocenská, ale náhrada mzdy.

Teprve po čtrnácti dnech začne stát platit nemocenskou. Nejde o formalitu, ale jádro reformy. Dosud se stále hovořilo o tom, že lidé nemocenskou zneužívají a že stát je příliš neschopný na to, aby kontroloval simulanty.

To je ovšem k občanům i státu nespravedlivé a svědčí to nejvýš o jakémsi sklonu k sebemrskačství v české společnosti. Státní ani soukromá pojišťovna nedokáže během prvních dvou týdnů zkontrolovat, jestli skutečně došlo k pojistné události, tedy nemoci, a jestli si tedy pojištěnec dávku zaslouží.

Na druhé straně občan nebyl prostým simulantem. Pokud mu stát v nemocenských dávkách otevřel účet, ze kterého může kdykoli brát peníze, proč by je nevyužil. Prostě se choval ekonomicky v případech, kdy si vypočetl, že se mu víc vyplatí nemocenská než mzda. To se pochopitelně týkalo především občanů s platem do osmnácti tisíc, kteří dostávali dávky na dvou třetinách své čisté mzdy.

Na rozdíl od státu či jakékoli jiné pojišťovny si firmy mohou své příliš nemocné zaměstnance ohlídat velice efektivně. Vedoucí přece vidí velice dobře, jak vypadá jeho kolega, a málokdy uvěří, že se ze dne na den zčistajasna zhroutí.

Takové je jádro reformy a největší změna, na kterou se musí všichni zaměstnanci připravit. Nebude ovšem všechno jen přísnější. Pro zaměstnavatele odpadne povinnost vyplácet nemocenskou, omezí se na mzdové náhrady prvních dvou týdnech. Bude také záležet pouze na něm, jestli nechá první tři dny nemoci bez příspěvku. Bývá zvykem zvláště v německých firmách, že se první tři bere plný plat, protože tak to zaměstnavatel vyjednal s odbory.

Reforma má ještě jeden pozoruhodný, ovšem trochu sporný moment. Jak známo, výpočet nemocenské dávky záleží na takzvané redukční hranici. Pod první redukční hranici patří všichni, kteří berou průměrnou mzdu. Jejich denní výdělek se při výpočtu dávek sníží o desetinu a tak vznikne vyměřovací základ. Z tohoto základu činí nemocenská 60 procent.

Existuje i druhá redukční hranice ve výši jedenapůlnásobku průměrné mzdy. Z peněz vydělaných mezi první a druhou hranicí se do základu počítá jen 60 procent a podíl nemocenské k platu se tak proti lidem s podprůměrnou mzdou sníží.

Dosud platilo, že peníze vydělané nad jedenapůlnásobek průměrného platu se do vyměřovacího základu vůbec nepočítají. Od nového roku však vznikne třetí redukční hranice ve výši trojnásobku průměrného platu. Z peněz vydělaných mezi jedenapůlnásobkem a trojnásobkem průměru se do vyměřovacího základu započítá 30 procent.

Tím se nemocenská proti současnému stavu výrazně zvýší pro všechny, kdo berou na čtyřicet tisíc. Obvykle o polovinu, ale někdy ještě víc. Kdo má nad 70 tisíc, ten zlepšení ve srovnání se svou mzdou tolik nepozná. Je otázka, jestli má smysl zvýhodňovat ty, kteří vydělávají slušné peníze a měli by se tedy o sebe umět postarat, i když jsou nemocní. Nutno však přiznat, že navržený systém je spravedlivější. Když bohatší platí víc, měli by mít aspoň o něco vyšší dávky.

Reformu nemocenské zahájily už předchozí levicové vlády, ovšem konečnou podobu nemocenská dostane od vlády současné. Až se bude hodnotit, co se této vládě nejvíc podařilo, tak právě úprava nemocenských dávek bude patřit mezi favority.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .