Skutečné reformy na obzoru

Mirek Topolánek dal závazný a dokonce písemný slib. Má přes třicet stránek a jmenuje se plán legislativních prací.

Obsahuje celkem sto nových zákonů a dvacet věcných záměrů, které mají být letos vládou sepsány a projednány. Je to úctyhodné číslo tím spíš, že se jedná v mnoha případech o důležité zákony.

Topolánkův kabinet ve svém prvním roce prosadil vedle méně významných a většinou dokonce zcela bezvýznamných zákonů pouze jednu zásadní normu - svůj reformní batoh. Reforma je však natolik slabá, že ji ani její autoři za reformu neoznačují.

Četba legislativního plánu ovšem ukazuje, že skutečně důležité reformy teprve přijdou. Budou přepsány všechny důležité právní kodexy. Od trestního a občanského zákoníku přes obchodní zákon až k trestnímu řádu a procesnímu právu občanskému. To všechno má spatřit světlo světa právě letos.

Vznikne úplně nový zákon o dani z příjmu, který vyčistí zcela nepřehledný současný dokument, budou nová pravidla pro placení daní i zákon o tom, jak mají fungovat finanční úřady.

Vláda se zakousne do byrokratické reformy, pro kterou letos připraví zákon o státní službě a registrech dat veřejné správy.

Na posledním místě zdaleka nejsou často citované reformy zdravotnictví a penzí, k významným změnám dojde na pracovním trhu.

Dalo by se ještě pokračovat, ale pět nebo šest hlavních okruhů bylo vyjmenováno.

I důvěřivý čtenář vládních dokumentů musí po takovém výčtu začít pochybovat, jestli je možné něco takového stihnout, zvlášť v roce, kdy se má země připravovat na předsednictví v Evropské unii. Vždyť jde buď o velmi konfliktní zákony, anebo o zákony, které jsou nesmírně složité, pokud nejsou v agendě státu vůbec nejsložitější.

Člověk se až diví, kde se bere v ministrech ambice dokázat něco, co nikdo před nimi nedokázal, alespoň v nedávné české historii. V případě justičních zákonů ministra spravedlnosti Pospíšila, u byrokratických reforem ministra vnitra Langera a u převratných změn daňové správy od ministra financí Kalouska jde o agendu, o které se už dlouho mluví. Na přípravě změn se na příslušných ministerstvech pracovalo ještě před nástupem současné vlády. Možná víc, než o ambice ministrů tedy jde o naplnění dlouholetého úsilí celé generace polistopadových byrokratů. Jsou neznámí, ale jako všichni lidé se snaží, aby jejich práce měla nějaký přijatelný výsledek.

Podobně je možné hodnotit penzijní reformu ministra práce a sociálních věcí Nečase. Je to poslední šance, aby se prosadily projekty současné úřednické elity na Nečasově ministerstvu.

Z výčtu odkládaných zákonů se vymyká reforma, která má být dramatickým obratem v dějinách českého zdravotnictví. Málokdo si to zatím uvědomuje, ale jde o větší převrat, než ke kterému došlo po pádu komunismu.

V tomto případě nejde o reformu úředníků, ale o prosazení dlouhodobých cílů některých zájmových skupin ve zdravotnictví. Dalo by se tedy říct, že ve většině případů využívá ministerská byrokracie příležitost slabé vlády. Ani koaliční ani opoziční politici nemají žádné zvláštní projekty, nechají tedy projít, co jim ředitelé odborů připraví.

Přesto není tento výklad úplný. Ministři, kteří se postavili do čela reforem, musejí mít nepochybně velkou ctižádost. Je povzbuzující, že jim vydržela i po dvou letech nepřetržitého politického boje a že ještě neupadli do cynismu. Byl by pochopitelný pro každého, kdo sleduje politickou scénu. Na druhé straně, celý legislativní plán mohl vzniknout i tím způsobem, že si ministři nasadili růžové brýle a do dokumentu napsali pouze svá přání. Stačí se podívat na kalendář. Konfliktní zákony - vedle zdravotnických sem patří reforma penzí i novela zákoníku práce - musí projít parlamentem do prázdnin. Když se tak obtížně a dramaticky prosazoval kompromisní reformní batoh, jak se mohou uplatnit skutečně radikální reformy, například ta zdravotnická? Pod jakými hesly proběhnou rozhodující bitvy?

Znalce historie dokonce napadá, jestli nepůjde o návrat šedesát let zpátky, kdy došlo k zostřování třídního boje, což se později ukázalo jako nepříliš úspěšná strategie.

Na vládní plán legislativních prací je zkrátka možné hledět ze dvou stran. Někomu může připadat jako projev zdravého sebevědomí energických ministrů, jinému jako alibistický dokument, který umožní koncem roku říci: aspoň že jsme se snažili. Uvidíme průběhem roku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .