Skutečná pravda jen těžko vítězí

Připomněl totiž teorii zesnulého politologa Zdeňka Mlynáře , který prošel významnými komunistickými funkcemi a nakonec skončil v emigraci. Havel ho cituje v tom smyslu, že v komunistickém systému platí jako univerzální princip, že když se někdo dostane do významné funkce, tak nejdříve odstraní ty, kteří se o jeho vzestup nejvíce přičinili. Není prý tedy tak docela vyloučeno, že nyní by mohlo nastat něco jako Medveděvova éra. V zámlce se tím naznačuje, že Medveděv by po nástupu do prezidentské funkce mohl odstavit svého politického dobrodince Vladimíra Putina.

Jak již řečeno, nezdá se, že b y Václav Havel pokládal takovou možnost za pravděpodobnou, či vůbec za možnou. Nicméně z této úvahy vyplývá, že i on považuje úlohu osobnosti v dějinách za velmi důležitou. Musím se přiznat, že už delší dobu tápu v nejistotě, zda-li je to opravdu tak absolutní, jak to často vypadá. Bylo mi vždycky proti mysli, že se dějiny podávaly jen j jako seznam činů jednotlivých vládců a světový vývoj se vměstnával jen do etap určovaných jejich vládnutím. Pak sice přišel marxismus s téměř náboženskou teorií, že svět se vyvíjí působením sil člověku nadřazených, ale paradoxně právě z této filosofie vzešel snad nejpříšernější kult osobnosti, jaký kdy svět vůbec poznal.

Jakkoli zajisté platí, co Václav Havel v tom rozhovoru také říká, že totiž bytostným českým národním zájmem by mělo být, aby naše planeta neshořela nebo nezmrzla, nutno střízlivě dodat, že právě tohle nemůže spočívat v rukou sebevýše postaveného člověka, a to nejen u nás, ale i v jiných zemích. Ale v minisvětě jednotlivých států je úloha osobností nesporná. Zde bychom měli připomenout slova Václava Klause, který nedávno řekl,. Že ve funkci prezidenta ani tak n pociťuje nějakou mimořádnou moc, ale spíše určitý vliv. To, myslím, platí dnes pro většinu politiků a platilo to i pro Václava Havla, když byl prezidentem. I když bychom zajisté našli mnoho věcí, kde by se Havlovi dalo vyčítat, že svého vlivu nedokázal využít, například k rádnému vyrovnání s komunistickou minulostí, nebo k zamezení tunelování nadřazením mravnosti a práva nad tržní ekonomiku, přece jen se dá, že mnoha svými aktivitami pomáhal lepším věcem, než činí jeho nástupce. Přesto však nelze jinak, než se ptát, zda-li podle známého Havlova hesla nakonec nějaká pravda vítězí nad lží, když často pořádně nevíme, co to ta pravda je.

Třeba zrovna teď: Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová je zajisté hluboce přesvědčena o své pravdě, že zde existuje justiční mafie ve službách politiky, ale chci vidět, jak paní Benešová tuto svou pravdu obhájí, když jí lidé, které v této souvislosti jmenovala, budou soudně žádat o omluvu. Neboť dokázat se nedá často vůbec nic a případná faktická pravda vždy ustoupí právnímu výroku, který vůbec pravdivý být nemusí.

S podobnými jevy se setkáváme prakticky neustále bez ohledu na to, zda-li v této zemi vládli komunisté nebo po nich demokraté různých názvů, respektive ten nebo onen prezident. Zpravidla všichni ustoupí nepravdě a pravdu nechávají padnout, takže alespoň v politických špičkách zůstávají samí "bezúhonní". A když některé kauzy jako třeba lehké topné oleje, Unipetrol či František Mrázek začnou volat do nebe, klidně se ztratí třeba šestnáctset stránek kompromitujících spisů a viníkům se celá věc promlčí, jak jsme si mohli přečíst zrovna v dnešních novinách.

Vypadá to skoro tak, jako by i společenské zlo, které na nás vystrkuje rohy téměř z každé stránky novin, bylo také jakýmsi nezvladatelným přírodním jevem souvisejícím s postupující zkázou toho, čím je tento svět stále ještě krásný. Jak to napravit, zatím přesně nevíme, ale přemýšlet o tom musíme neustále, jinak si nakonec větev pod sebou opravdu podřežeme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .