„Skororevoluce“ v Bělorusku skončila. Lukašenko potlačil protesty
Ještě minulý týden se stanice Rádio Svobodná Evropa radovala, že v Bělorusku snad přichází „skororevoluce“, protože „poslední diktátor v Evropě“, prezident Alexandr Lukašenko, dvakrát nezasáhl proti demonstrantům a vyhověl jejich požadavkům.
Dnes je ale všechno jinak a v Bělorusku opět zavládla stará známá vláda tvrdé ruky, píše ruský nezávislý server Moscow Times. Do ulic vyšly tisíce lidí a protestovaly proti takzvané dani z nezaměstnanosti. V metropoli Minsku se na nepovoleném protivládním shromáždění sešlo přes dva tisíce lidí a stovky dalších demonstrovaly v jiných městech.
Protesty vypukly v polovině února, kdy vláda začala uplatňovat prezidentův výnos, podle kterého musí všichni, kdo nemají práci déle než 183 dní v roce, zaplatit státu v přepočtu zhruba 250 dolarů jako „kompenzaci za ušlé daně“. V Bělorusku, kde průměrný plat nedosahuje ani ekvivalentu 500 dolarů, je to horentní částka. Lukašenko ale prohlásil, že se „vypořádá s běloruskými sociálními parazity“.
Nakonec zasáhla KGB
Po první vlně protestů začátkem března se zdálo, že Lukašenko zvolil smířlivý tón místo obvyklého násilného zásahu. Oznámil, že nový zákon odloží až na rok 2018. Pro mnoho Bělorusů je to však jen jeden z mnoha problémů v zemi, která trpí stále hlubší hospodářskou recesí. Policie sice na prvních demonstracích vyslýchala aktivisty i vůdce opozice, ale nikoho nezatkla.
Brzy potom však pomyslné rukavičky odhodila. Patnáctého března, v Den běloruské ústavy, použily úřady k rozprášení pokojné demonstrace v Minsku sílu a zadržely více než 200 účastníků protestů po celé zemi.
Podle lidskoprávních organizací to byl jeden z největších zátahů od protivládních demonstrací v roce 2010. Na videonahrávkách je vidět, jak tajní policisté demonstranty bijí a strkají je do autobusu nebo je odvlékají pryč.
Tajná policie je součástí bezpečnostní služby KGB – na rozdíl od Ruska Lukašenko název této nechvalně známé organizace nezměnil.
Přesný počet lidí, kteří jsou dodnes ve vězení, není znám. Jeden aktivista minské lidskoprávní organizace Viasna serveru řekl, že jen v Minsku je za mřížemi 52 osob.
Mnohé z nich byly odsouzeny ke dvěma týdnům vězení a další dostávají pokuty. Podle běloruského politologa Viktor Karbaleviče se nepopulární zákon „proti příživníkům“ stal symbolem širší společenské nespokojenosti, protože se dotýká nejchudších vrstev.
Navíc pokračuje společensko-hospodářská krize. Lukašenko se dvacet let snaží vybudovat alternativu postsovětského modelu a odmítá bolestnou transformaci, kterou prošly země bývalého Sovětského svazu po jeho rozpadu, vysvětluje Karbalevič. Podle něj Lukašenko doufal, že toto stadium přeskočí a vybuduje úspěšnou společnost.
Nechcete přeci chaos jako na Ukrajině
Jenže systém se hroutí, varuje politolog. Bělorusové to začínají pociťovat a zlobí se. Když Bělorusko zhruba před sedmi lety naposledy brutálně potlačilo protivládní protesty, vedlo to k jeho mezinárodní izolaci. Toho se ale dnes Lukašenko bát nemusí.
Západ má napjaté vztahy s Moskvou, zatímco s Běloruskem je normalizuje. Podle Karbaleviče je to pro Západ momentálně důležitější než situace na poli lidských práv. V Minsku je stále častěji vidět západní politiky. Dokonce i v den nedávných protestů Lukašenko přijal belgického ministra zahraničí.
Běloruská státní televize neustále varuje občany, že protivládními protesty riskují „chaos jako na Ukrajině“. Karbalevič si to nemyslí, protože situace v každé zemi je jiná a režim v Bělorusku je mnohem tvrdší, než jaký měla Ukrajina za proruského prezidenta Viktora Janukovyče.
Politolog je ale optimistický – podle něj současné nebývale silné protesty určitě přinesou nějakou změnu. Mohou však vést i k násilnostem, protože Lukašenko s oblibou používá sílu proti svým politickým odpůrcům, uzavírá deník Moscow Times.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
