Sjednotí Američany pohřeb Ronalda Reagana?

Otázka je, jak vidíme Ronalda Reagana my, Středoevropané, v zemi, jež se dodnes vyrovnává s neblahým dědictvím komunismu? Byl to totiž prezident, který zaujal nekompromisní postoj vůči totalitě - a nakonec přispěl k jejímu pádu. V den pohřbu Ronalda Reagana není od věci položit si otázku, co o této osobnosti průměrný obyvatel naší země vlastně ví.

Jednou z nejznámějších vět tohoto v pořadí čtyřicátého prezidenta Spojených států bylo konstatování, že sovětské impérium je "říše zla". Byla to věta nesmírně důležitá pro nás, kdo jsme v komunistické říši žili. Zdálo se, že do Bílého domu konečně nastoupil člověk, který na prázdné sliby Moskvy jen tak lehko nenaletí, a který má odvahu pojmenovat věci jejich pravým jménem.

Ve svých memoárech ovšem Ronald Reagan vzpomíná na zápas, který slavné větě předcházel. Text jeho důležitého projevu procházel totiž redakcí několika ministerstev a úřadů administrativy - a na všech úrovních byla "říše zla" vyškrtnuta. Reagan ale danou myšlenku vždy doplnil a nakonec ji (k hrůze všech poradců a úředníků) skutečně vyslovil.

V komunistické říši zla to vyvolalo naprostý poprask. Okamžitě se zmobilizovala armáda ideologů, politruků a školitelů, jež začala hystericky přesvědčovat obyvatelstvo o tom, že Reagan je zloduch, který chce vyvolat světovou válku a jedině soudržnost dělnického hnutí může jeho ďábelské plány zmařit.

Při jiné příležitosti se Reagan proslavil suchým konstatováním, že když zvýší americké výdaje na obranu, ruský mužik si utáhne opasek, když výdaje znovu zvýší, ruský mužik si opasek znovu utáhne, a když stoupnou výdaje do třetice, ruský mužik si už nebude mít co utáhnout.

Boj proti komunistickému zlu byl samozřejmě trochu složitější. Uvedené příklady ale ilustrují dva základní principy Reaganovy politiky: za prvé, že svobodný svět musí jasně označit problém, a za druhé, že musí být silný, aby se dokázal komunistické hrozbě bránit. Byl to docela jiný přístup než za Reaganova předchůdce Jimmyho Cartera, který spoléhal spíše na domluvu s komunisty a lidská práva a začal například známý helsinský proces.

Reaganův tvrdý postoj vypadal pro mnohé riskantně, nakonec se ale vyplatil. Spolu s britskou premiérkou Margaret Tatcherovou vytvořil americký prezident silný tandem, který začal říkat komunistům pravdu do očí. A když po smrti několika sovětských představitelů nastoupil v Moskvě reformátor Michail Gorbačov, setkala se jejich politika s nečekaným úspěchem. Když před mnohatisícovým davem v Berlíně vyslovil Ronald Reagan svou další slavnou větu: "pane Gorbačove, zbourejte tuto zeď", bylo jasné, že nový sovětský vůdce se už netváří jako hluchý člověk, jak tomu bylo u jeho předchůdců.

Mimořádně důležité bylo to, že Reagan dokázal s Gorbačovem vytvořit přátelský vztah. Na různých jednáních vytvořil vždy prostor k rozhovoru mezi čtyřma očima, což tehdy nebývalo zvykem. A svoji roli chápal doslova jako duchovní poslání.

Zajímavé je, že Reaganovy úspěchy v zahraniční politice přišly skoro jako vedlejší produkt jeho skálopevného přesvědčení o síle Ameriky. Když v roce 1980 vyhrál prezidentské volby, zdědil rozporuplnou zemi, poznamenanou debaklem ve Vietnamu, vysokou inflací, růstem cen a také ponižující iránskou krizí. Několika projevy ale dokázal přenést na obyvatele nový, skoro zapomenutý optimismus. Američané přímo zoufale potřebovali někoho, kdo by je znovu nadchl. A bývalý herec z Hollywoodu byl v tomto směru přímo ideální postavou. Mimochodem i na plátně představoval herec Reagan (s jednou výjimkou) vždy pozitivního hrdinu. U prezidenta Reagana jim pak imponovalo to, že jako nejmocnější muž světa netoužil po moci.

Často je právem titulován jako "velký komunikátor". Byl to prostě prezident, stvořený pro média. Když vystoupil v televizi, kladl odvážné, často filosofické a morální otázky a mluvil přímo k věci. Lidé měli pocit, že s nimi hraje otevřenou hru a byli mu ochotni odpustit lecjaký neúspěch. Reagan dokázal také nevídaně sjednotit Američany. Snad mu šlo k duhu i to, že byl dlouhá léta demokratem a posléze se stal republikánem. Dokázal tedy oslovit oba tábory a přátele měl mezi demokraty i republikány. Když končil svůj druhý mandát, docela vážně se diskutovalo o tom, zda by neměl dostat výjimku a kandidovat i potřetí. Volby by určitě vyhrál, on sám to ale moudře zamítl.

Po letech (v roce 1994) se Ronald Reagan (už pouze dopisem) dojemně loučil s Američany. V té době byl dávno národním hrdinou. Otevřeně jim napsal, že má nemoc, jež ho přivedla na dlouhou cestu k soumraku života, že ale Amerika bude mít před sebou vždy nový úsvit. A kladl jim na srdce, aby v souvislosti s ním na jednu věc nikdy nezapomněli: že se vždy snažil povzbudit v nich tu lepší stránku.

Pohřeb Ronalda Reagana přišel ve chvíli, kdy je Amerika znovu rozdělena. Vzpomínky na populárního prezidenta Američany nepochybně spojují, i když asi jenom na chvíli.