Situace v Iráku a na Blízkém východě

Otazníky visí především nad dalším osudem takzvané Cestovní mapy. Do tohoto Spojenými státy předloženého a OSN, Ruskem a Evropskou unií podporovaného plánu, byly vkládány naděje na ukončení izraelsko-palestinského konfliktu a trvalé mírové soužití mezi oběma stranami. Naděje, které dosáhly vrcholu koncem června, kdy čtyři radikální palestinské skupiny vyhlásily příměří.

Půl druhého měsíce od chvíle, kdy se Izrael a palestinská samospráva začaly, i když často neochotně, řídit doporučeními Cestovní mapy, se zdá, že pesimisté měli opět pravdu. Pumovým útokem v Jeruzalémě palestinští radikálové připomněli, že to, kdy vyhlásí příměří nebo kdy se vrátí k taktice sebevražedných útoků, záleží jen a jen na nich. Izrael se na oplátku vrátil k obsazování palestinských měst a ke strategii cíleného zabíjení špiček radikálních organizací.

Mírový plán selhává v tom nejslabším bodě a tím je palestinský premiér Mahmúd Abbás. Tomuto politikovi, známému spíše pod přezdívkou abú Mázin, byl vyčítán příliš liknavý k radikálním skupinám. Abbás ale vždy tvrdil, že preferuje dialog, neboť střet s radikály by prý mohl přerůst v občanskou válku. Tím méně lze od něj očekávat nekompromisní zásah proti radikálům nyní, kdy se vše vrátilo do starých kolejí.

Izraelské letectvo při čtvrtečním útoku v Gaze zabilo významného představitele Hamasu. Tato radikální organizace, která se spolu s Islámským džihádem přihlásila k odpovědnosti za útok v Jeruzalémě, vzápětí oznámila ukončení příměří. Abbás útok v Gaze označil za, cituji "odporný zločin". Akce izraelské armády podle Abbáse dozajista ovlivní snahy palestinské samosprávy dosáhnout odzbrojení militantních skupin a potrestání autorů atentátu v Jeruzalémě.

Zdá se tedy, že sázka na Mahmúda Abbáse jako na protiváhu palestinského předáka Jásira Arafata, kterou Spojené státy a také Izrael podnikly, nevychází. Nevychází především proto, že odpovědnost, ležící na Abbásovi, byla příliš velká. Je pravda, že k ráznému zásahu proti radikálním organizacím neměl dostatek odvahy. Je ale také pravda, že jednal v obavách ze ztráty podpory mezi širokou palestinskou populací. Abbásovi mohla pomoci jistá dávka pochopení ze strany Izraele, toho se ale nedočkal.

Přesto je předčasné tvrdit, že Cestovní mapa je definitivně v troskách. Pravděpodobnost, že teroristé dříve nebo později znovu udeří, byla velmi vysoká i v době, kdy radikální organizace vyhlašovaly příměří. Záleží tedy na tom, jak jsou Spojené státy, jako garant mírového procesu, a Izrael a palestinská samospráva jako jeho přímí aktéři, připraveni na první velkou krizi reagovat. To ukáží až příští dny a týdny.

Soudě podle stejně tragického atentátu na budovu velvyslanectví OSN v Bagdádu a podle pokračujících útoků proti spojeneckým jednotkám, by měla být v krizi i americká strategie obnovy Iráku. Alespoň takovým dojmem může na první pohled působit zpravodajství většiny světových medií. O krizi je ale předčasné hovořit. O ní by bylo možné mluvit teprve ve chvíli, kdy by teroristické útoky a sabotážní akce, které obnovu Iráku komplikují, začaly většinu aktivit de facto blokovat.

To však nic nemění na tom, že politika Bushovy vlády v obou případech prochází velmi vážnou zatěžkávací zkouškou s nejistým výsledkem. Přesto i v záplavě chmurných zpráv se Američané mohou čas od času pochlubit hmatatelným úspěchem. Takovým je dopadení Alího Hasana al Madžída, pětky na seznamu nejhledanějších Iráčanů. Muž nechvalně známý pod přezdívkou chemický Alí, je bratrancem svrženého iráckého vůdce Saddáma Husajna. Tomu se ovšem zatím stále daří unikat.