Situace disidentů v Íránu se pomalu začíná zlepšovat

25. říjen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.ft.com

Hlavním tématem dnešního pořadu bude uvolnění poměrů uvnitř Íránu po nástupu nového prezidenta Rúháního a optimismus íránské opozice i emigrantů. Přineseme také podrobnosti o zhoršujících se vztazích Turecka se Západem a Severoatlantickou aliancí nebo o rozsudku nad německým nacistickým válečným zločincem v Itálii.


Írán – nový prezident nadějí opozice i emigrantů

S nástupem nového íránského prezidenta Hasana Rúháního pocítil změnu nejen Západ, který doufá v jeho vstřícnější postoj při jednáních o jaderném programu, ale také íránská opozice. Úřady zahájily proces přezkoumání domácího vězení dvou nejvýznamnějších opozičních vůdců Mírhosejna Músavího a Mehdího Karrúbího, píše agentura Reuters. Ani jeden z nich nebyl nikdy z ničeho obžalován, ale svůj byt neopustili od začátku roku 2011. Oběma je přes sedmdesát let a jejich zdraví se soustavně zhoršuje. Nyní byl jejich případ postoupen vlivné státní bezpečnostní radě, která jej zkoumá, ale už teď byly zmírněny podmínky domácího vězení obou opozičních politiků.

Podle některých Íránců to naznačuje, že nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chameneí chce celou věc vyřešit. Bezpečnostní rada však zatím nekontaktovala ani jednoho z vězněných vůdců nebo jejich rodiny. Za bývalého prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda je režim nazýval „buřiči“ a vinil je z napomáhání nepřátelům Íránu při podrývání islámské teokracie. V bytě Músavího byly neprodyšně uzavřeny dveře i okna a oba věznění politikové neměli skoro žádný kontakt ani se svými rodinami. Od nástupu Rúháního však mají povoleny návštěvy každý týden a zlepšily se jejich vztahy se strážci i přístup ke zdravotní péči.

Podle Músavího syna Taghího se po nástupu Rúháního situace i vězeňské podmínky jeho otce výrazně změnily k lepšímu. Taghí, jenž žije v Británii, však zdůrazňuje, že domácí vězení je podle íránských zákonů tak jako tak zcela nezákonné. Z věznic už ale byla propuštěna řada politických vězňů a zdá se, že Rúhání chce zrušit společenská a politická omezení zavedená za vlády Ahmadínežáda. Případ Músavího, jenž byl v osmdesátých letech premiérem, a bývalého předsedy parlamentu Karrúbího je složitý. Stáli v čele celonárodních protestů proti volbám před čtyřmi lety, které Íránci považovali za zfalšované.

Někdejší kandidát íránských liberálů Mír-Hosejn Músaví - íránská studentka

Bezpečnostní rada, jejímž posláním je určovat obrannou a bezpečnostní politiku země, dostala jejich případ k přezkoumání začátkem října a po nástupu Rúháního byla obměněna. Jedním ze zjevných důvodů současné revize těchto dvou případů je chatrné zdraví obou mužů, které u vedení země vzbuzuje obavy, že každé výrazné zhoršení by mohlo vyvolat hněv stoupenců opozice. To ale ještě neznamená, že budou propuštěni. Režim se obává, že by jejich osvobození vedlo k mohutným oslavným demonstracím, a ty si nepřeje zejména Chameneí, protože protesty v roce 2009 podryly jeho autoritu a ohrozily islámskou republiku.

Šestasedmdesátiletý Mehdí Karrúbí je vězněn v domě na severu Teheránu. Dnes ho už smí navštěvovat manželka, dvě z jeho dětí a vnoučata každou středu na několik hodin. V době návštěvy je v místnosti přítomen pouze jediný strážce, a rodina tak může hovořit v relativním soukromí. Až do letošních prezidentských voleb nesměla k oběma mužům žádná návštěva i několik měsíců v kuse a rodiny o ně měly velký strach, říká Karrúbího syn. A když byla nějaká návštěva povolena, bylo u ní až osm bezpečnostních agentů a rodinní příslušníci nesměli přijít do fyzického kontaktu. Když někdo pravidla porušil, bylo návštěv ještě méně.

Dnes tráví Karrúbí čas četbou knih, které mu smí nosit manželka, a dvou novin, jež mu poskytují hlídači. Poslední dva měsíce trpí velkými bolestmi zad a špatně chodí. Když požádal o lékařské vyšetření, směl k němu přijít doktor vybraný rodinou a léčit ho doma. I to považuje syn Karrúbího za obrovskou změnu k lepšímu, i když získat povolení k návštěvě lékaře trvalo šest týdnů. Koncem července byl Karrúbí dokonce převezen do kardiologického centra, kde se podrobil léčbě ucpané koronární tepny.

Do stejné nemocnice byl v červenci převezen i 71letý Músaví, a to hned dvakrát během 24 hodin kvůli prudce kolísajícímu krevnímu tlaku. Músavího navíc trápí žaludek, srdce a nohy. Jeho přátelé připouštějí, že se vězeňské podmínky v poslední době zlepšily, ale rodina má o Músavího zdraví stále velké obavy, protože jeho stav vyžaduje pravidelnou léčbu v klidné atmosféře a bez stresu. Músaví je vězněn se svou ženou a teď je konečně smějí každý týden navštěvovat jejich dcery. Domácí vězení obou opozičních vůdců už ale trvá více než 950 dní.

Íránský prezident Hasan Rúhání

Novinkou je také skutečnost, že se do Íránu dobrovolně vrací z exilu někteří disidenti v naději, že se poměry uvolňují. Po protestech proti zfalšovaným výsledkům voleb v roce 2009 odešly do zahraničí stovky politiků, novinářů a právníků a usadili se v Turecku, Dubaji, Evropě a Spojených státech. Teď se chtějí vrátit, protože věří, že v Íránu bude všechno jinak. Prezident Rúhání řekl v září u příležitosti své návštěvy Valného shromáždění v New Yorku tamějším íránským emigrantům, že režim jim usnadní návštěvy vlasti. Rúhání se za své kampaně těšil podpoře reformistů a sliboval, že uvolní restrikce a vytvoří takové podmínky, aby bohatí íránští exulanti cítili důvěru doma investovat.

V září pak propustil některé politické vězně, včetně právničky a obhájkyně lidských práv Nasrín Sotudíové. Není však zaručeno, že navrátilci budou v Íránu v bezpečí, varuje agentura Reuters, podle které mohou být tito lidé vyslýcháni a možná i z lecčeho obviněni. Mluvčí íránského státního zastupitelství v červenci uvedl, že emigranti se smí vrátit, ale mohou čelit trestnímu stíhání. Například některým novinářům hrozí obvinění kvůli kritice politických představitelů nebo poskytování rozhovorů zahraničním médiím.

Například novinář Sirádž Mirdamání, s nímž agentura Reuters hovořila, se do Íránu vrátil v srpnu a dodnes nesmí v zemi pracovat. Hned po návratu mu úřady zabavily pas a dvakrát ho vyslýchaly. Mirdamání však návratu nelituje a tuto situaci očekával; chtěl se však vrátit domů. Podobné realistické očekávání mají i další emigranti, kteří přesto touží po návratu do vlasti. Doufají, že výslechy a zabavování pasů jsou jen dočasné a že jmenování umírněných politiků do Rúháního vlády je příslibem lepší a svobodnější budoucnosti.


Významné ztráty v Sýrii na obou stranách

V Sýrii byl v těchto dnech zabit významný představitel zpravodajské služby režimu prezidenta Bašára Asada, píše agentura UPI. Je jím šéf rozvědky východní provincie Dejr es-Zauru generál Džamí Džamí, jehož smrt potvrdili povstalci i státní média. Džamí Džamí byl jedním z nejmocnějších generálů v zemi a podle Evropské unie, která na něj uvalila sankce, nesl přímou zodpovědnost za zabíjení civilistů. Podle povstalců byl zastřelen doma, ale exilová Syrská observatoř pro lidská práva uvedla, že padl v bitvě.

O význačného představitele přišli i povstalci. Vládní jednotky tento týden zabily důležitého zběha z Asadovy armády Jásira Abúda, který se po své dezerci stal velitelem rebelů, píše server americké stanice Fox News. Podle Syrské observatoře pro lidská práva byl Abúd zabit v bitvě o město Tafas v jižní provincii Dará, kde stál v čele útoku na vládní síly. Abúd byl jedním z prvních vysokých armádních představitelů, kteří zběhli a přidali se k oponentům Bašára Asada. Patřil také k zakladatelům opoziční Svobodné syrské armády.

Boje v Sýrii


Znepokojení Západu z chování Turecka

Turecko začíná znepokojovat své spojence v Severoatlantické alianci. Ankara je jejím členem už 61 let, ale teď se zdá, jako by se se Západem rozcházela, soudí deník Financial Times. Obavy vyvolaly tři události – rozhodnutí Turecka zakoupit obranný raketový systém z Číny, jeho rozporuplný postoj vůči syrským povstalcům napojeným na Al Kajdu a obvinění, že Ankara prozradila Teheránu Íránce, kteří provádějí špionáž pro Izrael.

Zejména Spojené státy protestují proti plánovanému zakoupení čínského raketového systému v hodnotě skoro tří a čtvrt miliardy dolarů. Dodavatelem je totiž čínská skupina, na kterou se vztahují americké sankce, a kromě toho by si Turecko mohlo klidně koupit americké Patrioty nebo italsko-francouzský systém. Americké ministerstvo zahraničí vyjádřilo nad tureckým rozhodnutím vážné znepokojení a zdůraznilo, že čínský systém není kompatibilní se systémy NATO.

Pokud jde o islamistické povstalce v Sýrii, Turecko si začátkem roku stěžovalo, že Spojené státy zařadily na seznam teroristických organizací džíhádistickou skupinu Džabhát al-Nusra. Někteří zahraniční diplomaté si dokonce pamatují, jak turečtí představitelé vychvalovali výkonnost al-Nusry, která je podle nich nesrovnatelná s bojovými schopnostmi Svobodné syrské armády. Turecko připouští, že přes jeho území proudí džihádistickým skupinám v Sýrii zbraně i muži, ale popírá, že by al-Nusra měla na jeho území základnu. Americké obavy sdělil tureckému premiérovi Erdoganovi začátkem srpna telefonicky i prezident Obama.

Spojené státy navíc ohromil nedávný článek ve Washington Postu, podle kterého Ankara vloni prozradila íránské tajné službě totožnost až deseti Íránců, kteří se v Turecku scházeli se svými řídícími důstojníky z izraelského Mosadu. Článek se rovněž zmiňuje o izraelském znepokojení ze styků Teheránu s Hakanem Fidanem, šéfem turecké zpravodajské služby a pravou rukou premiéra Erdogana. Ministr zahraničí Ahmet Davutoglu ale všechny tyto zprávy označil za nepodložené a přičetl je „mezinárodní protiturecké kampani“.

Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan se setkal s ministerským předsedou Petrem Nečasem

Podle oslovených analytiků jsou však informace pravdivé a Obama by už Turecko neměl považovat za partnera a spojence. Na takový závěr je však ještě příliš brzy, soudí deník. Zbrojní kontrakt s Čínou ještě není podepsán a Erdogan v poslední době začal syrské povstalce napojené na Al Kajdu kritizovat a odsuzovat. Minulý týden dokonce Turecko jednu takovou skupinu poprvé ostřelovalo ze svého území a vláda nedávno oznámila, že uvalila sankce vůči jednotlivcům i skupinám spojovaným s Al Kajdou a Talibanem, které se nacházejí na seznamu OSN.

A pro tvrzení z prozrazení izraelských agentů Íránu nejsou důkazy. Ankara všechna obvinění důrazně popírá, což by mohlo naznačovat, že si svazku se Západem ještě pořád váží. Rozhodovat však budou činy, a ne slova. Teprve ty ukážou, jestli budou styky se Severoatlantickou aliancí narušeny nebo ne.


USA nedodaly Turecku nasmlouvané letouny

Kvůli zprávě, že Turecko vyzradilo izraelské agenty Íránu, mu Spojené státy zrušily dodávku bezpilotních letounů, zjistil izraelský deník Times of Israel. Letadla měla být dodána v polovině roku 2012, ale Kongres dohodu zrušil kvůli rostoucí spolupráci turecké zpravodajské služby s íránskou. Turecko s Izraelem přerušilo styky po zásahu izraelského komanda na turecké propalestinské lodi Mavi Marmara před třemi lety, která chtěla prorazit izraelskou blokádu pásma Gazy. Při zásahu byli vojáci napadeni aktivisty a v sebeobraně zabili devět Turků. Letos na jaře se Izrael na žádost prezidenta Obamy Turecku omluvil a slíbil rodinám zabitých lidí odškodnění s cílem dosáhnout usmíření. Ankara však obnovu vztahů nadále blokuje.


Začíná Turecko přicházet k rozumu?

Fakt, že se Turecko poprvé pustilo do boje proti dvěma nejnebezpečnějším ozbrojeným skupinám na území Sýrie, je v občanské válce novinka, píše panarabský deník se sídlem v Londýně Ašark al-Awsat. „Proč to udělalo, když oběma předtím poskytovalo útočiště a munici?“ podivuje se autor komentáře, který usuzuje, že jde „asi o novou tureckou politiku, která nahradila dosavadní přehlížení aktivit obou skupin na svých hranicích“.

Tyto skupiny využívaly Turecko jako svou základnu, zásobovací stanici a zdroj financí, zatímco Ankara dělala, že nevidí extremisty přecházející přes její území ani pohyb zbraní, dokud byl jejich cílem boj proti syrskému režimu. Turci dobře věděli, že stovky bojovníků směřující přes jejich území do Sýrie jsou džihádisté napojení na Al Kajdu. Dělali ale, že to nevědí, a tvrdili, že jejich hranice už překročilo půl milionu Syřanů a je obtížné kontrolovat, kdo je kdo.

Syrští urchlíci v turecko-syrském pohraničí

Nejnovější vývoj však Turkům ukázal, že skupiny Al-Nusra a Islámský stát Iráku a Sýrie mají i jiné cíle než jen svržení Asadova režimu. Najednou jim došlo, že si hřejí hada na prsou, který je dřív nebo později uštkne tak, jako to udělal svým dřívějším spojencům. Zprávy, že Islámský stát Iráku a Sýrie útočí na příslušníky Svobodné syrské armády a unáší je a vraždí, byly v Sýrii i mimo ni všeobecně odsuzovány, a tak Turci neměli jinou možnost, než skupině přibouchnout dveře před nosem. Džihádisté za to začali ostřelovat turecké pozice a Ankara reagovala ostřelováním povstalců. V syrské občanské válce jsou teď tři bojové fronty – syrského režimu, opozice a skupin napojených na Al Kajdu.

Význam útočného postoje Turecka vůči extremistickým islamistickým skupinám tkví v tom, že napravuje jeden nepřesný názor v Sýrii i Turecku. Jednou z největších chyb, jichž se dopouštějí syrští povstalci v okamžiku frustrace, je přesvědčení, že je jedno, kdo bojuje proti Asadově režimu, dokud je na jejich straně. Tento názor vycházel ze starého přísloví, že nepřítel jejich nepřítele je přítel. Syrský režim si hned uvědomil, že taktika zkreslování revoluce a její zaměňování za konflikt vyvolaný teroristy mu přinese vítězství, až obrátí svět proti povstání. Asad už tuto taktiku vyzkoušel v Libanonu, Iráku a Palestině, kde využil extremistické skupiny k vlastním cílům.

Turci si uvědomili, že Islámský stát Iráku a Sýrie není nic jiného než destruktivní teroristická skupina. Není o nic méně škodlivá než Strana kurdských pracujících, proti které Ankara bojuje už desítky let. Násilnosti z poslední doby ukázaly, jak úspěch Islámského státu Iráku a Sýrie a Fronty al-Nusra dokázal narušit syrskou revoluci na místní vojenské i mezinárodní politické úrovni. Vydatně tomu pomohla Asadova propaganda, která označovala Svobodnou syrskou armádu za sbírku kriminálních gangů. A v důsledku toho dosáhly vládní jednotky obrovských úspěchů v mnoha oblastech.

Vzhledem k velkým vojenským schopnostem, hranici se Sýrií dlouhé 900 kilometrů a vděku, který pociťují Syřané vůči turecké vládě za její podporu, dokáže Turecko stále hrát významnou roli při ukončení zápasu v Sýrii a svržení Asadova režimu. Turci mohou svůj postoj napravit nejen tím, že vykáží extremistické skupiny ze svého území, ale i podporou Svobodné syrské armády, a ne tím, že budou podporovat ty, jež k Svobodné syrské armádě nepatří, uzavírá Ašark al-Awsat.


Významný rozsudek nad dalším bývalým nacistou

Itálie dosoudila na doživotí 90letého bývalého německého nacistu, píše Huffington Post. Alfred Stork byl vojenským tribunálem v Římě odsouzen v nepřítomnosti za podíl na popravě 120 italských důstojníků na řeckém ostrově Kefalonia v roce 1943. Rozsudek je v Itálii v případě kefalonských masakrů první. V září 1943 při nich přišly o život tisíce italských vojáků. Všechny předchozí pokusy o trestní stíhání zkrachovaly a případy byly odloženy, protože obvinění byli buď po smrti, nebo byla obtížná jejich identifikace.

Stork, který žije v Německu, byl odsouzen jako člen popravčí čety, která 120 italských vojáků zastřelila23. září 1943. Nacistické masakry na Kefalonii trvaly týden. Italské jednotky, které spolu se svými německými spojenci okupovaly Řecko, se najednou ocitly na nepřátelském území, když Itálie po pádu Benita Mussoliniho podepsala příměří se Spojenci. Na celém ostrově pak vypuklo nacistické vraždění. Někteří italští vojáci padli v bitvě, jiní byli zastřeleni a další zajati a popraveni.

Řecko, Kefalonie

Na ostrově takto zahynulo na 5.000 Italů. Při norimberském procesu byli za tyto popravy odsouzeni dva Němci k12 a20 letům vězení. Alfred Stork byl jako jeden z pachatelů identifikován až v roce 2009 na základě spisu jiného neúspěšného případu obžaloby 80 podezřelých. Prokurátor však o vydání Storka Německo nepožádal, protože to své občany v minulosti odmítalo vydávat.

autor: gzb
Spustit audio