Silné osobnosti se generují jen na rozhraní epoch. Na takovém rozhraní teď nejsme a podle toho ten náš leadership taky vypadá, řekl psychiatr Höschl na veřejné debatě v DOXu

Chrání, nebo rozdělují silní lídři společnost? Podle psychiatra Cyrila Höschla se potřeba silného lídra mění s časem a situací. „V dobách hlubokého míru se hodí úplně jiné typy než v hodinách nejtemnějších, kdy se je potřeba rozhodnout. Takový lídr pak ale musí často jít proti vůli většinové společnosti. A to, že měl pravdu, se ukáže až časem,“ myslí si. Jako příklad uvedl britského premiéra Winstona Churchilla, který byl před válkou dokonce považován za válečného štváče.

„Potřeba silných lídrů se vyjevuje v těžkých momentech a skutečné osobnosti se vždy vygenerovali jen na rozhraních epoch. Po pádu Rakouska a vzniku Československa, na rozhraní pádu komunismu a otevřené společnosti. Na takovém rozhraní dnes nejsme a podle toho taky ten náš leadership vypadá,“ říká Höschl.

Chrání, nebo rozdělují?

Podle generála Petra Pavla je v každé společnosti vždy část lidí, kteří se ochotně nechají vést. „Buď z pohodlnosti, nebo ani nemají chuť o svém životě sami rozhodovat.“ Sám, prý nikdy o vedení státu neuvažoval. „To bych udělal, jen kdybych o nějakou politickou kariéru stál… Současná doba ale lídra vojenského typu nevyžaduje a já jsem voják a zůstanu jím asi až do konce života.“

Herečka a diplomatka Magda Vášáryová se k názoru generála Pavla připojila s tím, že „my jsme ale tady ve střední Evropě už nějakých 200 let naučeni, že jsme vždy byli jen oběť… Být obětí ale taky znamená, že vás nikdo nebude bránit, protože jste bezmocní, a za druhé, nikdy nebudeme schopní nést zodpovědnost,“ varuje Vášáryová.  

Jako příklad takové zodpovědnosti pak uvedla celosvětový terorismus, za který přece my nemůžeme. „Ale ČSSR celých 30 let financovala největší teroristy světa. My jsme je financovali. A když jsem přijela do Vídně, tak já jsem tyto účty zavřela… Akorát jsem pak půl roku nemohla k oknu.“     

16 fotografií

Proč stavíme zdi?

Podle generála Petra Pavla si silné a sebevědomé národy už dnes mohou dovolit chránit svá území i beze zdí. „Nemyslím si, že zeď je dobrá forma obrany. Spíš je relikt minulosti, protože dnes už máme tolik jiných technických prostředků a minová pole, ostnaté dráty nebo zdi nepotřebujeme.“

Herečka a diplomatka Magda Vášáryová se k názoru přidala s tím, že jsme si nějak zvykli, že je třeba za tím plotem být. „Ale ten vás neochrání už před ničím. Důležitější je, že teď, po 30 letech jsme v prostoru, kterému se svým psychologickým vzděláním říkám revoluce zvýšených očekávání. Je totiž velmi módní tvrdit, že jsme si tu svobodu představovali jinak. Tato revoluce ale může lidi hodně zmást od toho vidět to, čeho jsme doopravdy dosáhli.“

Podle psychiatra Cyrila Höschla je hlavní efekt jakékoli zdi hlavně psychologický, ne obranný nebo strategický. „Je to vlastně stejné, jako když si v dětství zalezete pod peřinu a máte nějaký iluzorní pocit bezpečí,“ dodává.

Teritorialita je pudová

Ohraničovat a chránit si „své území“, tedy teritorialita, je ale podstatou chování úplně každého živočicha na zemi. „Lidská kultura se své pudové chování snaží kultivovat, a to směrem k větší otevřenosti: bourat ploty, stmelovat lidi, stírat hranice… Je to nekonečné lidské úsilí, které je ale naší hnací silou. Do dialektického konfliktu se pak dostává ochrana vs. snaha překonat bariéry. Obě snahy jsou v neustálém konfliktu a napětí, které ale neustane nikdy,“ myslí si psychiatr.    

„Lidé se dnes bojí asi oprávněně. Někdo uprchlíků, někdo nacistů nebo někoho dalšího,“ říká publicistka Saša Uhlová. „Pokud by se ale nějaké nové zdi stavěli, tak já osobně bych velmi nerada zůstala uvnitř a raději bych byla vně té zdi,“ dodává. Stejné pocity má i herečka Martha Issová a tvrdí, že by se „cítila velmi nebezpečně uvnitř jakéhokoli prostoru ohraničeného zdí. Každá zeď je ale důsledkem, ne příčinou problémů,“ dodává.

Víc si poslechněte v audiozáznamu celé debaty Českého rozhlasu Plus, nebo se podívejte na video.