Šetřit, neutrácet: to je to oč tu běží

V zahraničí si dovedou spočítat, že pokud ČR zaplatila za globální krizi loni propadem svého hospodářství o víc než 4 procenta, tak to bylo hlavně kvůli její orientaci na export. Do eurozóny putuje kolem 60 procent veškerého zdejšího vývozu. Z toho jde třetina do Německa. A protože má tato třetina pořád ještě vysoký podíl výrobků, zhodnocujících mzdu, upírá se zdejší pozornost až hypnotizovaně na to, když už se probere z letargie export u západních sousedů. I kdyby se ale tohle přání splnilo hned zítra, potrvá to, než se impulsy německého hospodářství projeví i v Česku.

Pod povrchem trvalého hospodářského ozdravění ovšem doutná řada dalších nášlapných min, a ty už jsou ryze domácí výroby. Deficit veřejných financí, když se do něj započítají fondy, rozpočty obcí a nemocenské pokladny, se loni blížil sedmi procentům HDP. A to vůbec ne z toho důvodu, že by zdejší vláda snad uštrikovala tak velkorysé ozdravné balíky, jako se to stalo všude kolem. Vždyť ani to šrotovné tady nakonec neprošlo.

Zdejší díra ve státní pokladně je strukturální povahy a krizí způsobenými výpadky v daňových příjmech se jenom prohloubila. Teď hrozí, že ji levice, odhodlaná vyhrát ve volbách stůj co stůj, prohloubí dál. A sice tím, že zmaří i to málo, co se podařilo teoreticky uspořit ministru Janotovi v rámci jeho balíčku, který parlamentem prošel na podzim. Vzápětí byl ovšem znehodnocen při hlasování o rozpočtu, kdy začaly z iniciativy levice mezi jednotlivými šuplíky rozpočtu velké přesouvací manévry ve prospěch řady voličských skupin. Ovšem s tím důsledkem, že se přitom bohorovně braly i peníze na tzv. mandatorní výdaje, tedy na to, co stát zaplatit musí. Tu se vzala miliarda z důchodů, tam 800 milionů ze zdravotního pojištění, a jinde zase stovka milionů z dotací na stavební spoření. Tvrzení, že šlo jen o přesuny v rámci úsporného balíčku a nikoli o jeho rozbití, bylo -slušně řečeno- neudržitelné. Další kolo bitvy o voličské hlasy se v parlamentu koná právě teď, kdy levice prosazuje zvýšení mateřské na loňskou úroveň a proplácení prvních tří dnů nemoci. V reálu to bude znamenat, že se deficit státního rozpočtu zvýší o další miliardy.

Přesně před tím ale naléhavě varuje MMF. A navrhuje, jak by se měla změnit struktura rozpočtu tak, aby ozdravení bylo trvalé. U důchodů žádá MMF například zpřísnit podmínky pro předčasné odchody do penze a zavést druhý pilíř, tedy povinné odvody do penzijních fondů, které by byly dotované státem z úspor v rozpočtu nebo z výnosů z privatizace. Reformovat je nutné i systém zdravotní péče. Podle MMF jsou poplatky krokem správným směrem, ale musejí následovat další. Problém je, že letos už určitě žádné následovat nebudou. Čekat lze v tomto supervolebním roce mnohem spíš, že rozředěno bude i to málo, co se zatím podařilo dosáhnout. Jenže když se s deficitem nic neudělá ani v příštích letech, tak se do roku 2020 zdvojnásobí. Už teď činí obsluha dluhu, tedy splácení úroků, čtvrtou největší položku ve státním rozpočtu. Kdyby se začalo se snižováním deficitu hned, stačily by úspory kolem tři čtvrti procenta ročně, a do tří let bude na snesitelné úrovni tří procent, při níž se nad ČR přestane vznášet hrozba zastavených subvencí z Bruselu. S každým dalším rokem váhání naopak roste jistota, že se to jednou stejně bude muset zaplatit. A že to pak bude bolet mnohem víc.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .