Šetření ve státním rozpočtu

Současný dluh se pohybuje výrazně nad touto hranicí. Proto musela česká vláda do Bruselu poslat představu, jak si s deficitem poradí. No a podle ní by mělo postupně docházet ke snižování schodku, takže nejnovější plány na miliardové škrty nejsou náhlým osvícením vlády, ale gestem, vynuceným tlakem z Bruselu. Ten může mít podobu hrozeb vysoké pokuty a zastavení nejrůznějších dotací z unijních fondů. Navíc kabinet slíbil, že pokud se mu v nejbližší době podaří nějaké peníze ušetřit, použije je právě na snížení dluhů.

V této věci je už nyní zřejmé, že se sliby neplní. Vzhledem k lepšímu vývoji české ekonomiky by měl státní rozpočet získat o něco více peněz, než bylo původně plánováno. Zdaleka ne všechny však budou využity na umazání dluhů. O druhé části slibu lze rovněž pochybovat. Masivní škrtání na straně výdajů nelze uskutečnit bez změny některých zákonů a bez zásadních reforem. A protože se k nim vláda neodhodlala v první polovině volebního období, těžko bude v jeho závěru výrazně aktivnější. Tím spíš, že nejsilnější strana vládní koalice utrpěla letos hned 3x těžký volební debakl.

O tom, že šetření vlády nebude tak rozsáhlé, jak kabinet plánuje, svědčí oblasti, ve kterých by se mělo škrtat. Jednou z nich jsou výdaje jednotlivých ministerstev. Škrty v nich se každoročně opakují a těžko lze touto cestou jít donekonečna, i když samozřejmě některá ministerstva by mohla být zrušena a jiná by mohla být výrazně zeštíhlena. Dosavadní zkušenosti však dokazují, že se většinou jedná o přelévání úředníků z jedné instituce do druhé bez výrazných úspor. Rovněž nabobtnalá státní správa neodpovídá kvalitě odváděné práce. Státních úředníků však rok od roku přibývá a úměrně s tím stoupají výdaje státního rozpočtu na ně.

Přesto o zásadní reformy státní správy se zatím pouze hovoří v obecné rovině a žádné razantní kroky se nechystají. Vláda hodlá dále šetřit na adresnějších sociálních dávkách, což je samozřejmě prospěšné a chvályhodné. Ostatně zpřísnění podmínek pro vyplácení nemocenské a následující pokles počtu těchto dávek názorně dokazují, že v této oblasti není všechno v pořádku. Problém je v tom, že úspory mohou být pouze v řádu miliard, což z celkového hlediska není zásadní řešení veřejného dluhu.

Totéž platí o snaze omezit platy a další výhody policistů nebo hasičů. Samozřejmě je to lepší než jejich nesmyslně skokový růst. Pokud se však chce české hospodářství dlouhodobě zbavit vysokých deficitů, musí se politici zaměřit na oblasti, ve kterých jim utíkají desítky miliard korun. Řeč je o reformě zdravotnictví a důchodového systému. A právě do těchto sfér se jim zatím zabrousit moc nechce. Mimo jiné to znamená, že náklady potřebné na reformu rok od roku stoupají a když se k tomu přidá nekoncepční utrácení mnohamiliardových výnosů z privatizace, má Česká republika před sebou velmi obtížný a drahý úkol.

Jednak přesvědčit nejrůznější loby ve zdravotnictví, že současný systém je dlouhodobě neudržitelný, jednak přejít z průběžného systému financování důchodů na systém fondový. Obojí se neobejde bez celé řady nepopulárních kroků, proto se politici do nich v nejbližší době pouštět nechtějí. Tím však jasně vysílají signál, že se skutečnou reformou veřejných financí to nemyslí upřímně, mám-li použít hesla sociálních demokratů.

Z toho vyplývá, že plánované škrty ve státním rozpočtu jsou spíše vábničkou pro Brusel, že se česká vláda snaží plnit sliby než reálným krokem ke zlepšení neutěšeného stavu veřejných financí. Navíc se nesmí zapomínat na to, že právě v roce 2006 budou volby do Poslanecké sněmovny a po nich může být úplně jiná vládní sestava. A ta nemusí respektovat plánované škrty svých předchůdců. Svým způsobem by to bylo dobře, to v případě, že by se hned po volbách pustila do skutečných reforem.