Šest let v EU

V listopadu 1989 jsme si návrat do Evropy vytkli za jeden z hlavních a nejbližších cílů. Konkrétně jsme ho pak vyjádřili přihláškou do Evropské unie. Evropskému společenství západních demokracií trvalo ale od stržení železné opony 14 let, než rozhodlo o přijetí deseti zemí z postkomunistické střední a východní Evropy. Vnímali jsme ten krok jako něco, co už opravdu reálně ukončilo rozdělení Evropy do dvou bloků.

A všichni obyvatelé Evropské unie i zemí, které na členství v Unii ještě čekají, mohli přesně před šesti lety začít velmi reálně doufat, že v hranicích nového společenství nevznikne válečný konflikt mezí jeho členy, a že odnikud z tohoto rozsáhlého celku snad ani nevyletí jiskra k další světové válce. Nesporným pozitivem Evropské unie je - v dlouhodobé rovině - její filosofie šíření svobody a demokracie silou vlastního příkladu a rozšiřováním území stability a míru.

Ve svých nových hranicích se navíc půlmiliardová Unie stala útvarem s největším celkovým hospodářským výkonem na světě. Součty hrubých domácích produktů jejích členů představovaly v té chvíli 30% světového HDP. Unie se bohužel zároveň stala strukturou neschopnou své nově nabyté ekonomické váhy ve světě využít politicky.

Nebyla k tomu vybavena dostatečnou institucionální jednotou. Kompetence v mnoha klíčových záležitostech zůstaly na národní úrovni, ale to by možná nevadilo, kdyby byl v národních politických garniturách panoval duch soudržnosti, který by evropskému útvaru usnadnil jeho roli záštity svých členů před riziky tohoto století. A toto století je, řečeno lapidárně, stoletím gigantů, v kterém rozdrobená Evropa je ohrožená Evropa.

Právě teď možná v souvislosti s potížemi evropské měny se přesvědčíme i my, co eurem zatím neplatíme, že nefunkčnost, nedokonalost či nedomyšlenost evropských mechanismů, a jejich nerespektování jsou faktory, které mohou ohrozit nejen postavení eura mezi měnami, ale i postavení Evropské unie mezi silami určujícími běh světa a osud kontinentů. Osud jedné malé středoevropské země se přitom od osudu kontinentu oddělit dnes nedá. Naopak starost o osud kontinentu, tedy pro nás především o osud Evropské unie – je dnes u nás starostí o vlastní osud.

Platí to - ač si to příliš neuvědomujeme – i opačně. Evropská unie má od našeho přijetí, a dokonce i před ním, o naši zemi, stejně jako o ostatní nové členské země, velmi konkrétní, i když ne zcela altruistickou péči. Ta se dá vyjádřit těmito peněžními sumami: 62 miliard korun v rámci podpor z fondů Unie jen v prvních dvou letech členství naší republiky v Unii. Využili jsme tehdy 99 procent celkové sumy, kterou Unie pro Česko vyčlenila. Na léta 2007 až 2013 Unie pro republiku vyčlenila 790 miliard korun, z toho už je investováno 116 mld. Schváleny už jsou další projekty, spolufinancované z fondů EU, a to ve výši dalších 214 miliard korun.

Před chvilkou jsem hovořil o vůli národních vlád k soudržnosti, jako o nezbytné podmínce životaschopnosti EU. Jeden z těch fondů, v jejich rámci k nám plynou ty citované částky, se jmenuje fond soudržnosti. Peníze z bruselských fondů, zejména z fondu soudržnosti, nedostáváme na přilepšenou, ale – řečeno velmi prostě - aby Unie držela pohromadě. Aby měla nějakou přirozenou soudržnost. Té nedosáhne, neodstraní-li se propastné rozdíly mezi jednotlivými ekonomikami, a sociálními podmínkami členských zemí. Právě proto vznikly fondy Evropské unie, mezi nimiž je fond soudržnosti jedním ze tří klíčových. U nás se bohužel pro fond soudržnosti, používá termín kohezní fond. V Británii či Francii každý okamžitě ví, o co jde: cohesion tam znamená soudržnost. U nás je slovo kohese pro většinu lidí nesrozumitelné. Jednou jsem si udělal soukromou anketu. Až na výjimky, nikdo to slovo neuměl přeložit, a co je větší škoda, neznal pravý účel kohezního fondu.

Ovšem na pěstování vůle k soudržnosti nemá Unie žádný fond. A přitom je to základní tmel evropské struktury. I řeckou krizi se podaří vyřešit jen vůlí k soudržnosti. O naší zemi s oblibou říkáme, že je v srdci Evropy. Možná právě kvůli tomu je - a vždycky byla - v průsečíku všemožných napětí a mocenských zájmů. Soudržnost evropského celku a vůle k jejímu zachování může kdykoli sehrát důležitou roli při obraně životních jistot našeho národa. Měli bychom být možná pozornější k jejímu ochabování. Hlavně tam, kde se právě teď ostře poukazuje na nevýhody rozšíření někdejšího společenství prosperujících a spolehlivých na méně prosperující a méně spolehlivé. Ale ani u nás doma bychom neměli připustit ochabnutí vůle k pěstování soudržnosti v evropském celku. Potřebujeme, aby zůstala významnou motivací jak pro politiky, tak pro veřejnost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.