Selhání diplomacie

17. březen 2015

O tom, že v případě Iráku selhala diplomacie, není pochyb. Slyšíme to jak od politiků, kteří se chystají na Irák zaútočit, tak i od těch, kteří se silovému řešení snažili zabránit. OSN nedospěla k rozhodnutí, že Irák musí být odzbrojen silou, nicméně Spojené státy a Británie tvrdí, že i bez jednoznačného mandátu Rady bezpečnosti jsou to oni, kdo silou prosadí vůli OSN. Jak tomu rozumět?

Ukazuje se, že mezinárodní politika se řídí právem silnějšího. Lze diskutovat o tom, zda je vhodné či nezbytné Irák bombardovat, ale je bez diskuse, že Spojené státy Irák bombardovat mohou. Ve vyhlášení války totiž nikdo není schopen Bushovi zabránit. Učiní to, co on uzná za vhodné, bez ohledu na to, zda byl k vojenské intervenci mezinárodním společenstvím zmocněn. Když tedy plánovači války říkají, že čas diplomacie vypršel, je třeba tomu rozumět tak, že je diplomacie přestala bavit. Navíc je přestala bavit diplomacie, jejímž průhledným cílem bylo získat pro válku alibi. Pro toho, kdo jedná z pozice síly, je alibi vítané, nikoli ovšem nezbytné. Lze ho pořídit i dodatečně.

Americký prezident působí dojmem, že se neobává ani odvety, ani izolace, neboť počítá s tím, že se silným hledí být ti slabší zadobře. Zda tomu tak bude i v případě napadení Iráku ovšem není zcela jasné. Nynější selhání diplomacie totiž může v mnoha zemích světa nebývalým způsobem zpopularizovat terorismus, poté co se ukázalo, že likvidace zbraní k míru nevede. Bush zřejmě počítá s tím, že američtí vojáci budou v Iráku vítáni jako osvoboditelé, občané že povstanou proti diktátorovi a v celém regionu že se bude tleskat jasnozřivosti, s jakou Bílý dům nastolil mír. S čím naopak Bush zřejmě nepočítá, je to, že Iráčané a s nimi většina lidí po celém světě budou počítat mrtvé.

autor: iho
Spustit audio

Více z pořadu