Schengen si "sedne" za pochodu

Doklady jsem žmoulala v kapse úplně zbytečně. Nikdo je po mně nechtěl. Tak i na tomhle krásném ostrově jsem teď doma, říkala jsem si překvapeně.

Takhle nějak vypadal Schengen v úplných začátcích. Ještě před tím, než muslimští fanatici rozpoutali úderem na New Yorská dvojčata obavy ze všudypřítomného teroru. Od té doby kontroly na letištích naopak zesílily a schengenský prostor si tak lze užívat hlavně na silnicích, kde poznáte jen podle hraničních tabulí, že jste právě vjeli do jiného státtu. Pokud tedy zrovna nejedete do země, kde se zrovna čeká kvůli nějakému summitu nebo mezinárodnímu fotbalovému utkání příliv militantních živlů. To pak dotyčný stát hraniční kontroly přechodně naopak zavede, a to velmi přísné. Jenže to je výjimka a ví se o ní předem.

Brzy bude do schengenského prostoru patřit i ČR: Metr, který si teď stříhají policisté a celníci na českých hranicích, má už jen pár políček. V pátek se bude mohutně oslavovat a pak už zůstanou české hranice bez kontrol. Hlavně starší generace, po desetiletí vystavované propagandistickému kultu ochrany hranic, z toho mohou mít docela šok. Nepřekvapuje, že například v Německu vyvolává teď největší rozpaky rozšíření schengenského prostoru na východ u obyvatel bývalé NDR. Ale obavy jsou slyšet zrovna tak u nás. Na severu kvůli údajné vyšší kriminalitě v Polsku, na jihu zase proto, že v Rakousku prý dneska bydlí spousta Turků. Zásadně ale musí i starší generace Čechů Schengen vítat. Už proto, že po čtrnácti letech zbaví naši zemi pohraničních hlídek a přechodů se Slovenskem, ještě před 14 lety součástí společného státu. Nejen proto ale Česko na rozšíření Schengenského na východ jednoznačně vydělá: jako země uprostřed tohoto prostoru, nemusí opevňovat své hranice.

Na co si však musí zvyknout, je delegování své ochrany hranic na sousedy. Přesně to vyjádřil lucemburský ministr zahraničí, který podle slov svého slovenského kolegy Kaliňaka nazval nově opevněnou, a nejnovější sledovací technologií vybavenou slovensko-ukrajinskou hranici hranicí lucembursko-ukrajinskou. Nemohli jsme dostat větší uznání, rozplýval se Kaliňak, když to nedávno vyprávěl novinářům. Obdobně to teď vypadá i na východní hranici Polska. Začleněním do společného informačního systému, který umožňuje rychlou výměnu dat, se už ve zkušební době podařilo odvrátit zhruba třem tisícovkám nevítaných cizinců vstup do země.

Pokud se tedy dnes česká policie obává například toho, že by se trasy pašeráků drog z Balkánu mohly kvůli Schengenu zaměřit víc na ČR, nepřímo tím podezírá kolegy v Maďarsku nebo ve Slovinsku, že nedovedou zajistit zemím Schengenu optimální bezpečnost. Tak to ale nejspíš nebude: nové sledovací systémy, instalované na posunutých vnějších hranicích Schengenu, jsou modernější než ty, které se používaly doposud. A lidé, kteří je obsluhují, mají rozhled a jsou motivovaní. Vědí také, že důvěra musí vyrůst a k tomu potřebuje čas.

Kromě toho ale potřebuje Schengen čas i u nás doma: Teprve se musí ukázat, jestli se musí explicitně zakazovat vjezd kamionům na každou nevhodnou přeshraniční silnici, anebo jestli stačí spolehnout se na zdravý rozum řidičů. Zrovna tak se teprve časem zjistí, jestli je oboustranná vůle po navázání přetrhaných regionálních vazeb natolik silná, že si vyvzdoruje znovuotevření prastarých obchodních cest i proti tvrdohlavému odporu ochranářů přírody. Jedno je ale jisté: Schengen je další krok Česka do Evropy. Konkrétnější než všechny smlouvy z Lisabonu...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .