Sarkozyho rodinná diplomacie
Dojetí na sofijském letišti bylo nepředstírané. Návrat pěti zdravotních sester a jednoho lékaře po letech strávených v libyjském věznění prožíval snad celý bulharský národ. Za těchto okolností je zcela pochopitelné, že si francouzsko-rakouské dámské duo, které šestici domů z Tripolisu doprovázelo, v tamějších médiích vysloužilo přehršel obdivných přezdívek. Směsice nadšení a obdivu směřovala především k manželce francouzského prezidenta Cecilii Sarkozyové, která se dočkala i nesporně poněkud přehnaného titulu "balkánská Madonna".
V Bulharsku se především - a nutno říci, že právem - zdůrazňovalo, že bez dlouhodobého tlaku Evropské unie jako celku, a to už za britského nebo německého předsednictví, by propuštění sester a lékaře odsouzených neprávem k smrti nebylo možné. Jinde a ve Francii zvláště dostával obraz nové role Madame Sarkozyové mnohem kritičtější obrysy.
Pro mnohé byl náhlý vstup manželky Nicolase Sarkozyho na diplomatickou scénu překvapením. V Paříži nikdo z těch, kdo alespoň koutkem oka sledují politiku, a to je v kdekterém bistru u skleničky pastis každý druhý, ještě nezapomněl na peripetie vztahu páru, který dnes stojí v čele Francie.
K jeho veřejnému a vědomě pěstovanému obrazu patřily celostránkové fotografie ve společenském týdeníku Paris-Match, které měly zvýšit popularitu pana a paní Sarkozyových. Patřily k němu také snímky zaznamenávající pokorné přivítání manželky vracející ze zámoří po několikaměsíční eskapádě s americkým řekněme přítelem. Ještě zcela čerstvé jsou i dohady, zda se Cecilia Sarkozyová vůbec obtěžovala odevzdat svůj hlas při prezidentské volbě, která rozhodovala o politickém osudu jejího manžela. Stejné dohady zvažovaly pověsti, že takto svérázná žena ostentativně dávala najevo, že se nehodlá nechat svázat případnou rolí první dámy Francie.
Když se před několika dny Cecilia Sarkozyová poprvé kvůli bulharské šestici vypravila do Libye odvolávajíc se na své "cítění matky", byl to pro mnohé šok a z Bruselu se široko daleko ozývalo skřípění zubů, protože v unijním aparátu všem docházelo, že tu kdosi hodlá sebrat smetanu diplomatického úspěchu, který se chystal trpělivě a po dlouhou dobu jinde než ve Francii. Úterek, kdy se Ceciliina sólojízda proměnila účastí unijní komisařky Benity Ferrerové-Waldnerové v dámskou diplomatickou taneční dvojici, nemohl dojem nepatřičnosti vymazat.
Obecně převládl názor, že Nicolasi Sarkozymu se podařilo sfouknout naráz několik svící. Zaprvé, Francie vypadá jako nejúspěšnější finišman štafety, přestože největší kus dráhy v ní odběhali dříve jiní. Zadruhé, Francie posílila naději, že se bude lví částí podílet na politických a ekonomických dividendách pramenících z otevírání Libye směrem na Západ. Zatřetí, když Sarkozy vyslal choť na diplomatickou misi, držel se zpátky a tiskovou konferenci odstartoval až ve chvíli, kdy byl konečný úspěch v kapse. Začtvrté, možná, že skrze libyjskou misi našel pro Cecilii uplatnění, které jí jako jeho manželce a první dámě Francie bude lichotit a imponovat a zároveň poslouží jeho politickým cílům.
Dnešní bilance "expedice Bulgaria" vychází pro Sarkozyho navzdory vší kritice nanejvýš uspokojivě, protože dosáhnout třebas jen poloviny právě zmíněných cílů by mnohý diplomat či politik pokládal za osobní triumf. V nynější atmosféře radosti nad osvobozením nespravedlivě odsouzené šestice není na pochybnosti příliš místa. Možná, že se najde později, až bude jasnější, jakou a kdo zaplatil za toto řešení cenu. Možná, že už koncem tohoto roku také uvidíme, co a komu sbližování s Libyí vyneslo v obchodních kontraktech na obnovu zanedbané infrastruktury nebo ve smlouvách na těžbu ropy nebo i jinak. Potom bude zřejmější, zda Nicolasi Sarkozymu šlo nejen o mediální úspěch, ale i o zcela konkrétně vyčíslitelné materiální zisky.
Pro evropské partnery Francie, kteří nechali tolik okouzlit dynamickým stylem nově zvoleného prezidenta, tu zůstává důležité ponaučení. Když Nicolas Sarkozy pronášel svůj první projev večer po druhém kole prezidentských voleb, zmínil se mimo jiné o případu bulharské šestice. Tehdy, šestého května to takřka nikoho nezaujalo. Napříště se Evropě vyplatí dávat větší pozor.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.