Sarkozy pohřbil Le Penovu Národní frontu

Dvoukolový většinový volební systém se projevil s maximální účinností. Pryč se vytratili komunisté, bez jejichž spolupráce by kdysi Francois Mitterrand nemohl na Elysejský palác ani pomyslet. Nejen to. Na okraj se volebními výsledky na druhé straně dostala i Národní fronta Jeana-Marie Le Pena, který svými zisky opakovaně znepříjemňoval život klasické pravici, ba dokonce ji několikrát připravil o volební vítězství.

Jak se vlastně ve Francii krajní pravice prosadila? Byla tu samozřejmě v různých podobách odedávna, ale Jean-Marie Le Pen jí svou výřečností, citem pro nálady a hlavně obavy veřejnosti dokázal získávat hlasy. Svá témata volil s neomylným čichem. Každý rok na prvního máje pod sochou francouzského národního symbolu Johanky z Arku opakoval, že největší hrozbou jsou přistěhovalci. Během času byl jistý posun patrný. Zatímco v 80. letech minulého století nejlépe zabírala zjednodušená rovnice "jeden přistěhovalec u montážní linky v Renaultu znamená jednoho nezaměstnaného Francouze navíc", v posledních letech už to byly slogany o imigrantech, jejichž jediným cílem je pobírat sociální dávky a žít tak na úkor státní pokladny.

Přes veškerou snahu ale množství voličů, kteří se nechali zlákat Le Penovou rétorikou, stále nestačilo na zisk křesel v Národním shromáždění. Překvapivou pomoc krajní pravici poskytl již zmíněný Francois Mitterrand. V roce 1986 končil pětiletý mandát Národního shromáždění, ve kterém levice měla stejně pohodlnou většinu, po jaké nyní sahá pravice, a volební vyhlídky vládní koalice byly vlídně řečeno nevalné. V takové situaci obratný stratég sáhl k neobvyklému kroku a nechal se svou většinou změnit volební zákon. Poprvé a nutno říci, že zatím v páté republice naposledy Francouzové volili do Národního shromáždění ne většinovým, ale poměrným způsobem. Poprvé a také naposledy tam lepenovci získali poslanecké mandáty.

Mitterrandovi manévr napoprvé nevyšel, protože pravici se sice podařilo rozdělit, přesto její tradiční část, už tehdy se Jacquesem Chirakem v čele, slavila vítězství a Francie si tak poprvé vyzkoušela soužití prezidenta a premiéra z odlišných politických táborů. Nejvíce spokojen byl ale Jean-Marie Le Pen, protože od té doby jeho strana, původně se opírající hlavně o Francouze, kteří museli opustit po dekolonizaci Alžírsko, začala přitahovat i širší vrstvy, paradoxně mnohdy v obvodech a regionech, ve kterých kdysi spolehlivě vládli komunisté.

Svůj vrchol zaznamenala krajní pravice před pěti lety, když Jean-Marie Le Pen zcela překvapivě postoupil do druhého kola prezidentských voleb a nechal za sebou zdrceného kandidáta socialistů Lionela Jospina. Pro letošní prezidentské volby Le Pen sliboval překvapení zas, i když to podle jeho slibů či chcete-li výhrůžek mělo být v obráceném gardu, protože z finále měl být vyřazen kandidát tradiční pravice. Tyto počty smazal z tabule pozdější vítěz Nicolas Sarkozy. Za heslo "Nechci se paktovat s Le Penem, ale stojím o jeho voliče" si musel vyslechnout mnoho kritiky, tím spíše, že získávání těchto voličů by se nejednou dalo připodobnit ke chování chlapíka, který si byť nezávazně zadává se ženou špatné pověsti. Koketérie ale zabrala, protože v neděli, v prvním kole voleb do Národního shromáždění Le Penovi kandidáti neposbírali v průměru ani pět procent.

Když se Nicolasi Sarkozymu podařilo odsát značný díl voličů krajní pravice, je nasnadě otázka, jestli si tak nový francouzský prezident nenapsal vlastní politickou hypotéku, jejíž splátky by ho mohly v budoucnu nepříjemně zatížit. Zatím se zdá, že se rozhodl toto riziko eliminovat, protože při sestavování své první vlády se rozhodl rozšířit svůj záběr na druhou stranu a přizval do ní zástupce středu a dokonce levice. Zatím tedy Sarkozy hraje jako z partesu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .