Sankce proti Íránu projdou

Vznikla tedy otázka, zda Američané a Evropané budou mít vůli v prosazování svého plánu na uvalení dalších sankcí, kterou už prezident Obama zodpověděl činem – USA včera tento návrh předložil, s tím, že turecko-brazilský návrh je sice zajímavý, ale nemůže způsobit odklon od původního časového rozvrhu. Ve skutečnosti jde o návrh mnohem méně přísný, než jak by si ho Američané, Francouzi a některé další západní země představovaly, ale bylo potřeba dostat na palubu i další státy, zejména Čínu a Rusko, stálé členy Rady bezpečnosti. Tyto země mají s Íránem velmi důležité obchodní vazby, případně i jiné zájmy, a návrh tedy bylo potřeba přizpůsobit i jejich představám. Zatím to vypadá, že až počátkem června bude Rada bezpečnosti v New Yorku hlasovat, ruku zvednou všichni stálí členové Rady.

Momentálně se jedná o čtvrtou vlnu sankcí Rady bezpečnosti. Tato nejnovější sada se týká několika oblastí. Umožní lépe kontrolovat íránské lodě a letadla; vyzývá členské země OSN k tomu, aby neposkytovaly íránským plavidlům dopravujícím podezřelý náklad ve svých přístavech služby; zasahuje společnosti, které pomáhají íránskému státu v určitých činnostech, jako je těžba a získávání uranu; omezuje spolupráci s některými íránskými finančními institucemi, které jsou podezřelé z podílu na financování jaderného programu; a měly by postihnout i firmy a jednotlivce spojené s Revolučními gardami, což je mocenské centrum současného Íránu, které zároveň stojí za jaderným programem. Bude též blokovat vývoz některých druhů zbraní do Íránu, jako jsou útočné vrtulníky, válečné lodě a rakety.

Na jednu stranu tedy nikdo nepochybuje o tom, že ke schválení sankcí dojde, ale o to větší otazníky visí nad dvěma souvisejícími otázkami. Totiž jak moc bude účinný, a jakou cenu za to Američané zaplatí.

Jen největší optimisté ještě doufají, že sankce Írán odvrátí od jeho cesty k jaderné zbrani. Realisté spíše očekávají, že by se tím mohl íránský postup zpomalit, a tedy oddálit okamžik, kdy se z této země stane člen klubu zemí, na které si už nikdo netroufne. Za touto nadějí stojí poznání, že íránská ekonomika je na tom dosti špatně, a její vládcové se mohou rozhodnout, že přesměrují část zdrojů na denní provoz na úkor nukleárního programu. Na druhou stranu panuje všeobecné přesvědčení, že přinejmenším pro současný íránský režim je jaderná zbraň – s odpuštěním – posvátnou krávou, která stojí – rovněž s odpuštěním, za všechny peníze. A co si o tom myslí obyčejní Íránci, není po rozdrcení loňských protivládních nepokojů už tolik důležité. Sankce také sice oslabí schopnost Íránu se vyzbrojovat některými zbraněmi, například zpomalí vývoj dalekonosných raket, ale nebudou bránit Rusku ve vývozu vyspělého protiletadlového systému s-300, který by značně zkomplikoval americký nebo izraelský zásah proti jaderným zařízením v této zemi.

Druhou zmíněnou otázkou je, zda turecko-brazilský plán bude Američany něco stát, a to nikoli nutně v penězích, ale diplomaticky. Ani o tom už není pochyb, i když to není tak docela chyba Washingtonu. Američané však byli - svými přáteli v latinské Americe, a svými přímými spojenci v Turecku - postaveni do nepříjemné úlohy státu, který zdánlivě zbytečně zvyšuje napětí, když, slovy jednoho tureckého diplomata – je nyní, po předložení návrhu na nové řešení, třeba dát šanci diplomacii. I sami Íránci nyní s uspokojením říkají, že schválení čtvrté sady sankcí je nelegitimním krokem, který jen prokazuje nepřátelské záměry Západu vůči rozvíjejícím se zemím, jako je právě Írán, nebo jeho noví dva kamarádi. Turecko a Brazílie, které se mají podílet na alternativním plánu, který podtrhl nohy zemím takzvané Vídeňské skupiny, nyní budou těžko hlasovat pro sankce; a stejně tak další nestálý člen Rady bezpečnosti, Libanon, který je prostřednictvím organizace Hizballáh v podstatě rukojmím Teheránu.

Je tedy zřejmé, že Íránu se daří vytvořit kolem sebe diplomatický „sanitární kordon“ ze zemí, které slyší na jeho ideologické argumenty, - nebo s ním chtějí obchodovat. Neboť, jak už jsme se zmínili, na sankce sice přistoupily i Rusko a Čína, ale jen na takové, o jejichž účinnosti je možné už nyní pochybovat. Bojí se totiž – slovy čínského velvyslance u OSN – poškození „normálních obchodních vztahů“ s Íránem. Ten obě země považují za pro sebe neméně důležitý, než prostřednictvím diplomatické podpory Teheránu oslabovat americké zájmy v Asii. Čína totiž, ostatně stejně jako Turecko, dováží z Íránu fosilní paliva, a Rusko naopak – opět podobně jako Turecko – dováží do Íránu značné množství svého zboží.

Shodou okolností právě v době projednávání podoby sankcí se dostaly do médií další dvě zprávy, jimž se zatím nevěnovala dostatečný pozornost. Podle jedné ruští odborníci oznámili, že jaderný reaktor v Bušehru, který Íráncům pomáhají stavět, bude spuštěn už letos v srpnu. Írán tedy do jaderného klubu vstoupí ještě letos alespoň v tomto ohledu. Zároveň byli v Německu zadrženo několik občanů Spolkové republiky, kteří pomáhali ilegálně vyvézt technologie právě pro tento reaktor. Zdůrazněme, že reaktor v Búšehru velmi pravděpodobně přímé vojenské využití nemá, Rusko je ale německým zákrokem i tak velmi pobouřeno.

Jak je tedy vidět, sankce se schvalují, ale život běží dál svým vlastním tempem a svým vlastním směrem. Američané ani Evropská unie se však zatím nevzdávají, a v případě, že počátkem června ani oslabené sankce neprojdou, schválí zřejmě vlastní omezení vůči Íránu. Ta by měla dále zpřísnit přesun důležitých technologií do Íránu i přísun peněz ve prospěch institucí, které mají vůči západu nepřátelské úmysly. Na tento vlak však Čína ani Rusko skoro určitě nenaskočí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.