Šance Evropy anebo diktát silnějšího?

Nejde na schůzce jenom o to, aby překonali různé vzájemné názorové rozdíly a našli znovu společnou řeč - zejména po loňské velmi emotivní roztržce v době tzv. irácké krize, kdy se Blair a Chirac tak výrazně postavili na zcela opačnou stranu barikády - to už je dnes všechno minulost.

A nejde v prvé řadě ani o jejich vzájemné vztahy.

V Berlíně jde mnohem více o budoucnost - a hlavně o budoucnost Evropy. Nejvyšší představitelé evropské velké trojky - Blair, Schröder a Chirac - se scházejí proto, aby se dohodli na dalším politickém postupu uvnitř Evropské unie a aby navzájem koordinovali své úsilí.

A není divu, že jejich schůzka vyvolává předem rozporuplné reakce:

Menší evropské státy se přirozeně obávají, že velká evropská trojka vytvoří jakýsi "triuvirát" a z pozice své ekonomické a politické síly bude pak chtít diktovat ostatním zemím, co a jak se má v Evropě dělat.

Šest předsedů vlád evropských zemí - Itálie, Španělska, Polska, Holandska, Portugalska a Estonska - se podepsalo pod dopis, odeslaný v pondělí irské vládě, která nyní zaujímá předsednictví EU, aby "připomněli" představitelům velké trojky, že nemají žádný monopol na rozhodování.

V dopise vyjadřují podporu stabilizačnímu paktu EU a nepřímo kritizují Francii a Německo za to, že překračují povolený 3%ní limit schodku státního rozpočtu. Stabilizační pakt se "nesmí uplatňovat diskriminačně", uvádí dopis.

Podobně se nedávno vyjádřil španělský premiér José Maria Aznar, když zpochybnil nároky Francie a Německa vést Evropu, neboť právě tyto země podle něj zaostávají v zavádění reforem.

Docela jiný názor na nadcházející třístranný samit v Berlíně mají ovšem britští, francouzští a němečtí politici anebo lidé, kteří do velké evropské trojky vkládají nyní své naděje. V úterním vydání britského deníku Financial Times tak obhajuje záměry schůzky jeden ze zakladatelů společné iniciativy těchto tří zemí Michael Maclay, který svou poznámku nazval: "Konečně má Evropa šanci sjednotit své činy" a píše:

"Trojstranný samit v Berlíně představuje příležitost, aby evropské mocnosti předvedly vedení, jaké kontinent potřebuje." "Harmonizace strategie tří vůdčích zemí" bude podle něj podstatná, má-li se v Evropě vůbec něčeho dosáhnout po rozšíření EU na 25 členů.

A je to podle něj naprosto správné! Jestliže se politika EU už nyní jeví zvnějšku dost nejasně, pak kolaps úsilí dohodnout se na textu evropské ústavy je možné opravdu považovat za politický debakl. A tak začíná být jasné, že květnové rozšíření EU z 15 na 25 členů dramaticky zvýší pravděpodobnost, že se evropské státy nedohodnou a že se veškerá jejich jednání dostanou do slepé uličky.

EU proto podle Michaela Maclaye bude muset najít nový model, jak dosahovat dohody. A nejlépe toho prý dosáhne, když se tyto tři největší evropské země domluví mezi sebou a každá z nich se současně dohodne se zeměmi, s nimiž má tradičně těsné styky: Francie s jihem Evropy, Německo se zeměmi na východ od Berlína a Británie se Skandinávií. Tak nějak si to představuje.

Na jiném místě píše deník Financial Times, že Blair, Chirac a Schröder budou chtít "reorganizovat" složení Evropské komise tak, aby se do popředí dostala podpora průmyslu a ekonomického rozvoje. Podle tohoto návrhu by měli být eurokomisaři rozděleni do několika skupin a pracovat v určité hierarchii, tedy nikoli tak, jako dosud, kdy jsou si všichni rovnocenní.

Něco podobného už před časem navrhoval předseda Evropské komise Romano Prodi, když tvrdil, že hlavní rozhodování by mělo mít 7 či 8 komisařů-seniorů a každý z nich by vedl tým několika komisařů na nižší úrovni. Je ovšem otázka, zda by se s tím ti ostatní smířili, nejspíše nikoli.

Výsledek jednání nejvyšších představitelů velké evropské trojky v Berlíně se proto očekává s napětím a mohl by podnítit zásadní změny.