S mikrofonem za zlatem. Co obnášelo být sportovním reportérem v devadesátkách?

8 fotografií

44 medailí z olympijských her, z toho 13 zlatých, včetně legendárního naganského triumfu hokejistů. Ti se navíc pětkrát stali mistry světa. Fotbalisti získali stříbro a bronz na evropských šampionátech. A dařilo se i v dalších odvětvích.

Období mezi lety 1990 a 2005 bylo pro české sportovce velmi úspěšné. V mnoha případech tyto sportovní události za Český rozhlas pokrývali Aleš Procházka nebo Miroslav Augustin, kteří vysílali i před sametovou revolucí, ale začala se objevovat také nová jména. Jiná se totiž vytratila.

„Hodně se to promíchalo po 92. roce. Důvody byly dva: věkový a lustrační. Hodně lidí v rozhlase i televizi totiž nesplnilo podmínky dané lustračním zákonem, tak muselo odejít,“ vzpomíná Augustin, který se v lednu 1993 stal vedoucím sportovní redakce.

„Nastala situace, že jsme z původní sestavy zbyli jen já, Aleš Procházka a Václav Svoboda. Proto jsem musel udělat konkurs na nové reportéry. Přihlásilo se asi 480 lidí,“ přidává Miroslav Augustin.

Ve zmíněném období se také vyvíjela jak přenosová, tak záznamová technika. Novinky se obvykle objevovaly na olympijských hrách.

„To byl vždycky krok dopředu. Tak jako se ve válečných taženích zkoušejí nové zbraně, tak pro nás bývaly tím válečným tažením olympiády. I firmy se předháněly, co ukáží,“ říká vedoucího oddělení rozhlasových přenosů Jaromír Nikl.

„Pamatuju si, že v Naganu jsme chodili kolem takové televize a pořád jsme koukali, jestli ji vzadu nemají zakopanou do zdi. A ona to byla plochá obrazovka. Ale všichni chodili a zkoumali, jestli to náhodou není podvod,“ směje se Nikl.

V epizodě S mikrofonem za zlatem podcastové série Rozehra uslyšíte i různé další příhody z let 1990 až 2005, kdy Český rozhlas například taky bojoval o zachování tradičního pořadu S mikrofonem za fotbalem.