S Evropským soudem pro lidská práva bude nutné stále více počítat

Soud ve Štrasburku ovšem nerozhodoval o oprávněnosti či neoprávněnosti tohoto jejich majetkového nároku, nýbrž o tom, zda se jim v České republice dostalo férového soudního procesu. Shledal, že nikoli, a nařídil českému státu, který to těmto svým občanům nebyl schopen zaručit, výplatu odškodného v celkové výši přes deset milionů korun. To je samozřejmě jen zlomek sumy, kterou stojí Rakona, prodaná mezinárodnímu koncernu Procter and Gamble, takže určité rozčarování ze strany neuspokojených dědiců lze jistě pochopit. Co už chápat nelze, byla evidentní spokojenost českých politiků, konkrétně místopředsedy vlády Rychetského. Jeho hlavní zájem totiž platil ani ne tak individuálním právům jednotlivců, jež jsou vlastním předmětem jednání Evropského soudu, a která byla v ČR evidententně porušena, nýbrž - aby se tak řeklo - péči o obraz ČR v zahraničí. Takže jsme se z jeho úst především dozvěděli, že odsuzovány bývajíve Štrasburku i státy s pověstí mnohem zavedenější než je ta naše. Je-li jednou jedinkrát na řadě také Česká republika, je to podle Rychetského vlastně důkaz, že tady právo funguje. Dodejme, že zrovna tak je to ovšem důkaz o tom, jak pomalu. Než se občané států Rady Evropy mohou obrátit na Evropský soud, musejí vyčerpat všechny možnosti nastolení spravedlnosti ve vlastních zemích. A to u nás, jak známo, trvá dlouhou, mnohdy nekonečnou řadu let. Kromě toho čeští občané zpravidla ani nevědí, za jakých okolností - a na co všechno- by si ve Štrasburku mohli stěžovat. Jak vypadá současná situace pokud jde o reformní státy bývalého východního bloku, o tom na nedávném zasedání Asociace evropských novinářů v Berlíně hovořil místopředseda Evropského soudu profesor Kruerger: "Zunaechst wie viele Beschwerden kommen aus den Ostblocklaendern: mehr und mehr." "Pokud jde o stížnosti z někdejšího východního bloku, přichází jich stálevíc a víc. Léta zaujímala první místo co do počtu rozsudků před Evropským soudem Itálie, protože tam soudy pracují liknavě. Takže si tamní občané stěžovali vlastně pořád na totéž: na to, že italské soudní spory, ať už trestní, ale hlavně civilní, trvají neúnosně dlouho. Dostávali za pravdu a bylo jim přirčeno odškodnění. Teď se ale na čelné místo propracovalo Polsko, hned za Itálií a Tureckem. Také z Ruska přicházejí stížnosti na porušování lidských práv. Evropský soud jich toho času registruje na 300, - ale zatím ještě žádnou neprojednával. Některé je třeba eliminovat, protože stížnostmi na to, že třeba lidé nedostávají penze, anebo nemají práci, se Evropský soudní dvůr nezabývá. Ten řeší přestupky proti základním lidským právům, obsaženým v Evropské úmluvě o lidských právech. A tu lidé z bývalého východního bloku zřejmě ještě tak dobře neznají. Přesto leží dneska ve Štrasburku na 9 000 neprojednaných případů. V roce 1998 se sice Evropský soud pro lidská práva zreformoval a zasedá nepřetržitě, ale zatím se nepodařilo podstatně zkrátit dobu čekání na soudní výrok. Trvá v průměru pět let a my bychom si přáli, aby se tato lhůta zkrátila na dva, dva a půl roku. Za kratší dobu se taková mezinárodní procedura ani stihnout nedá, vzhledem k překladům a dalším technickým detailům." Konec citátu. Profesoru Kruegerovi jsem v Berlíně položila ještě jednu důležitou otázku: kolik to stojí, když se občan některého z členských států Rady Evropy chce ve Štrasburku dovolat svého práva - Zde je odpověď: "Es kostet gruendsetzlich nichts. Es kostet den Europarat..." "Zásadně to nestojí nic. Tedy zaplatit to musí Rada Evropy, to znamená členské země, ale občan neplatí nic. Samozřejmě vezme-li si advokáta, tak ho musí zaplatit, ale i tady existují možnosti zažádat si o pomoc při procesu. Rada Evropy poskytuje procesní pomoc, pokudje postižený chudý."