S Chirakem to jde v Evropě s kopce

Proto v pondělí Chirac rozvinul veškerý svůj šarm, aby v královských dekoracích ve Versailles udělal co nejlepší dojem na německou kancléřku Angelu Merkelovou.

Francie a Německo jsou v evropské politice partnery několik desetiletí, takže ti, co je momentálně zastupují, dokážou předvést shodu, i když si momentálně nerozumí. Kulantní věty o trvalém základu vztahů mezi oběma zeměmi proto byly paradoxně spíše důkazem neshody. Je-li tomu tak, tak co tedy Paříž a Berlín v současné době rozděluje?

Jistě je tu rozdíl v osobnostech. Jacques Chirac je politikem, který se každým měsícem, týdnem blíží ke konci své kariéry. A ten konec vůbec nemusí být slavný, protože až skončí jeho působení v Elysejském paláci, přestane jej chránit prezidentská imunita před trestním stíháním za defraudační aféry z doby Chirakova starostování na pařížské radnici.

Kariéra paní Angely Merkelové sice loni vyvrcholila vítězstvím v německých volbách, ale tato dáma je přesvědčena, že to lepší má právě před sebou. Prosadila se v poněkud mužském světě své křesťanské demokracie a musela se vytrvale zbavovat nelichotivé přezdívky "Kohlova děvčete". Od svého startu v kancléřském úřadě udělala velmi působivý dojem ve Washingtonu i v Moskvě a evropská pětadvacítka jí přiznává podstatný kus zásluh za kompromis v prosincové debatě o rozpočtu unie na léta 2007 až 2013. Proč by dáma s tak pěkným vysvědčením z prvních hodin v mezinárodní politice měla ustupovat francouzskému prezidentovi, který v poslední době zůstal kdekterému ze svých evropských partnerů dlužen?

Právě tady je třeba hledat příčiny, proč se Francie a Německo neshodnou jako dříve a proč také nemají v Evropě takový vliv jako za časů předchůdců paní Merkelové a pana Chiraka. Souhra mezi Konrádem Adenaurem a Charlesem De Gaulllem a po nich mezi Helmutem Schmidtem a Valérym Giscardem d'Estaing a ještě po nich Helmutem Kohlem a Francoisem Mitterrandem byla snadnější a především účinnější, protože to, co se dnes nazývá Evropská unie, bylo podstatně menší.

Když se při menším počtu hráčů dva shodli, ostatním často nezbývalo než návrh kompromisu nakonec přijmout. Společný francouzsko-německý postup měl kouzlo nejen ve společném vlivu dvou velkých zemí. Dohoda mezi nimi nebývala snadná, protože jejich zájmy nebyly vždy shodné a hodně se liší politický styl v centralistické Francii a ve federálně uspořádané Spolkové republice. Proto když se dohodly - a ty dvě země měly právě kvůli výsledku dobrý důvod se dohodnout -, výsledný kompromis byl v něčem přitažlivý i pro ostatní.

Tyto staré zlaté časy se už nevrátí. Německo-francouzské vztahy poslední dobou trpí tím, že ne každý z obou partnerů si tuto proměnu uvědomuje a pokud ano, tak z ní nevyvozuje stejné závěry. Mnoho z gest prezidenta Chiraka z poslední let dělá dojem, jako kdyby jimi chtěl vyvolat či vrátit iluzi někdejší slávy a vlivu. Proto se Chirac tolik přepočítal, když na počátku irácké krize okřikl země střední a východní Evropy, že propásly dobrou příležitost mlčet.

Pondělní pokus okouzlit paní Merkelovou je vlastně ze stejného těsta. Efektní forma nastupuje tam, kde schází konkrétní obsah. V Chirakově případě jsou důsledky o to horší, že nejvyšší reprezentant Francie jakoby si neuvědomoval, jak je jeho námaha zbytečná a marná.

Spolková kancléřka se zatím chová, jakoby byla z jiného těsta. Na rozdíl od svého předchůdce Gerharda Schrödera nechce, aby německá politika byla ve vleku té francouzské. Když Angela Merkelová přijímala náznak rukypolíbení od Jacquese Chiraka, nepřestala přitom myslet na to, že německé zájmy jsou i jinde. V obráceném gardu potom platí, že když se prezident Chirac skláněl nad rukou kancléřky, tak měl na mysli výhradně a pouze zájmy Francie.