Různé tváře privatizace

Přitom tady byli lidé, kteří varovali, že to nebude fungovat. Skeptický byl první polistopadový ministr průmyslu Jan Vrba, který hledal pro velké podniky zahraniční investory. Chtěl takto privatizovat asi 33 velkých podniků, které v roce 89 vytvářely 70 procent zdejšího HDP. Nakonec se mu ale povedlo použít tuto metodu jen pro Škodovku a pár dalších podniků.

Profesor Švejnar zase navrhoval prodat zahraničním partnerům jen část státních podniků a nechat lidi, aby se na nich podíleli přes akcie, uložené na vlastních účtech, se kterými by mohli obchodovat, nebo by si na ně mohli půjčit a zahájit vlastní podnikání. Londýnský ekonom František Nepil, odborník na kapitálové trhy a důchodové zabezpečení, naproti tomu zdůrazňoval, že byl státní majetek v Československu za čtyřicet let existence komunistického režimu vybudován především z úspor občanů u státu na stáří. Komunistický stát s nimi disponoval, značnou část z nich proplýtval, (proto je v ČR dodnes životní úroveň nižší než například v Rakousku), ale určité procento také proinvestoval. Podle Nepilových propočtů dosahovala důchodová pohledávka v roce 1989 přibližně 3000 mld. Kč. Aby nemusely být důchody i nadále hrazeny z daní, navrhoval Nepil investovat státní majetek do důchodových fondů.

Tehdy ovšem zavrhli Nepilovu metodu v Česku prakticky všichni zdejší ekonomové jako nereálnou a nepraktickou. Hlavní výhrada byla, že je třeba dát podnikům co nejrychleji majitele, který se už postará o to, aby prosperovaly. Jak to dopadlo, víme: Roztříštěné vlastnictví přes kupony podniky nespasilo, ale spíš umožňovalo jejich tunelování.

Nanejvýš zajímavé je v této souvislosti srovnání s Polskem. Tam se nikdy žádná překotná privatizační metoda nepoužila a výsledkem je, že jsou tam sice dodnes stovky podniků, ve kterých má většinový podíl stát, ale často je v nich angažován i silný zahraniční partner. Navíc tam čile funguje kapitálový trh, v Praze skomírající na nedostatek titulů i nových emisí. Kromě toho existují v Polsku důchodové fondy jako další pilíř zajištění na stáří, kam podniky, když vstupují na burzu, musejí odvést část svých akcií povinně.Navíc ale může stát, když potřebuje peníze na udržení rozpočtového schodku na uzdě, postupně své podíly prodávat na burze a nemusí si za vysoký úrok půjčovat. Daří se mu to i teď v dobách řecké krize, kdy Tuskova vláda dala v květnu na burzu například velkou část z 55ti procentního státního podílu na nejvýznamnější polské pojišťovně PZU. V těchto dnech tam jde poloviční státní podíl na energetickém koncernu Tauron. A na čekací listině jsou i dvě polostátní polské chemičky. Jde o prosperující, transformované podniky, žádné kolosy, zatížené minulostí. Ty stát většinou prodává zahraničním zájemcům rovnou. Na burzu jdou podniky, jejichž akcie mají šanci svým majitelům vydělat. A jdou tam v podobě, aby si je mohli lidé dovolit koupit, to znamená, že jedna akcie stojí pár grošů.

Drobní investoři mají při umístění emise na burze stanovenou při nákupech horní hranici počtu akcií, aby se předešlo spekulacím, a jsou chráněni dalšími opatřeními. Reagují s nadšením a stojí na akcie ve frontách. Ty z pojišťovny si koupilo na čtvrt milionu Poláků a neprohloupili: jen za první den na burze jim vydělaly akcie PZU 15 procent. Z dnešního pohledu tedy vydělávají na privatizaci v Polsku lidé i stát. Především tam ale z privatizace nikdo nemůže dělat strašáka, jak pochopil i Jaroslav Kaczynski ve volební kampani. Prostě to netáhne. U nás je naproti tomu privatizace i po dvaceti letech synonymum pro podezřelé kšefty, ne-li rovnou pro zákonem posvěcenou loupež.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.