Růst ruského sebevědomí a náš postoj k radaru

Jaké je možné pozadí poněkud neobvyklého nesouladu v ruské politice?

Problémy Ruska s protiraketovým systémem USA nejsou ani tak bezpečnostní nebo vojenské. Jde o pokusy o politické obnovení supervelmocenské pozice Ruska jako globální vojenské mocnosti. Rusku výrazně vzrostla hospodářská výkonnost, finanční příjmy tlačí vysoké ceny ropy. Rostoucí sebevědomí Rusko chce proměnit ve vojenskou globální roli a odpovídající vliv.

Pro letošní rok Rusko navýšilo výdaje na obranu o astronomických 23% a bude masivně investovat do modernizace zbraní, výcviku i výzkumu a vývoje. Prodává své zbraně hlava nehlava, a do určité míry i proti zájmům vlastní bezpečnosti - například systém protivzdušné obrany do Iránu, ale i do Jižní Ameriky populistickým levicovým režimům.

Vzestup sebevědomí a návrat velmocenských ambicí ve vojenské oblasti zasahuje i ruský postup ve věci anti-balistické obrany USA a roztažení jejího deštníku nad Evropou.

Na jedné straně si Rusko uvědomuje, že na vývoj vlastního systému nemá zdroje ani kapacity, a dříve či později se bude muset připojit se k systému USA, bude-li chtít mít obranu. A Rusko je v této věci informováno a spolupracuje s NATO na vývoji dalšího protiraketového systému.

Obranné tíhnutí k západu, tváří v tvář hrozbám ze středního východu, ovšem Rusko balancuje v rámci Šanghajského fóra spolupráce s asijskými zeměmi a z části i nukleárními mocnostmi jako Čína, Indie, Pakistán, nyní také Irán, dále Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán a nyní i Mongolsko. Z této perspektivy je Rusko vůči Západu v opozici a tvoří jakousi protiváhu NATO a atlantické obraně.

V samotném protibalistickém systému je Rusko nespokojeno především se svou pozicí třetího v řadě, po ČR a Polsku, a NATO, a nedostatkem možností dosáhnout bilaterální spolupráci a dohodu přímo s USA, což by jistě byl návrat k super-velmocenské pozici. V této chvíli musí Rusko čekat a konzultovat vstup ČR a Polska do systému, následně pak přenesení trojstranného systému USA-ČR-Polsko do NATO a teprve následně může přijít dohoda NATO - Rusko.

Inferiorní pozice za bývalými satelity Moskvu opravdu netěší. Dává to najevo a při všech příležitostech, se snaží oslabit a rozkolísat zájem, vůli a podporu přijmout protiraketový systém v českých zemích a v Polsku. Naši pozici oslabuje pomocí nejrůznějšího vnějšího a vnitřního tlaku, varování, technických a vojenských stanovisek i desinformací a dvojznačnými výroky o asymetrické odvetě nebo přehodnocení ruské pozice.

A není překvapivé vzhledem k tlaku a snaze Moskvy o získání vlivu ve střední Evropě, když Moskva zesílila svůj rétorický odpor přímo vůči USA ihned poté, co se začal jak v Praze, tak ve Varšavě rozpadat křehký národní politický konsenzus a vnitropolitický dialog.

A jaký je závěr? Nechceme-li, aby se Moskva opět snažila přes naše hlavy dohodnout přímo s Washingtonem a odsunula nás do inferiorní pozice těch, kteří do globálních věcí nemají co mluvit, NATO nevyjímaje, musíme více hledat vnitropolitický konsenzus, sebevědomí a společnou bezpečností a obrannou politiku. Už vůbec pak bychom neměli vtahovat Rusko do našeho vnitropolitického dialogu, politikaření nebo projevování ustrašené malomyslnosti.

Není pochyb, že Moskva čte velice pozorně náš vnitropolitický vývoj v této věci. Nikoli proto, že se cítí ohrožena, ale proto, že cítí příležitost nás posadit mimo hlavní kolej utváření evropské bezpečnosti díky nepříznivému vnitropolitickému vývoji, konfrontaci hlavních stran i sílící protievropské rétorice u nás. Intenzita opozice ze strany Ruska, je úměrná naší vnitřní rozkolísanosti a nedostatku konstruktivního a věcného postupu a rozhodování v otázkách naší bezpečnosti i evropské identity. Možná nám paradoxně právě tlak Kremlu pomůže opět vzít rozum do hrsti a obnoví naše sebezáchovné instinkty. Protibalistická obrana v Evropě bude. Jde jen o to, zda s námi nebo bez nás. Nezní to jako česká otázka nebo hlavní otázka českých moderních dějin?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .