Rusové v Iráku

Měli proč. Většina ruských zaměstnanců pochází z venkovských oblastí středního a jižního Ruska, například z okolí Penzy, Voroněže či Saratova, a to jsou regiony, které již léta trápí vysoká nezaměstnanost. V Iráku nejenže práce je, ale je navíc velmi dobře placená. K blíže nespecifikovanému platu berou ruští dělníci dvacetiprocentní rizikový příplatek, jemuž se tu s cynickým humorem říká rakevné. I přes toto poněkud morbidní špásování jsou ale Rusové přesvědčeni, že v Iráku jim vlastně nic zlého nehrozí. Paradoxně je o tom přesvědčila právě epizoda, která se pro některé ruské firmy působící v Iráku a ruská vládní místa stala důvodem pro evakuaci stovek lidí zpět do vlasti. Předminulý týden iráčtí ozbrojenci unesli osm pracovníků ruské firmy Intereněrgoservis.

Ti však byli minulé pondělí propuštěni a ruská média zdůrazňují, že se tak stalo poté, co únosci zjistili, že to jsou zaměstnanci ruské firmy. Údajně se jim omluvili, nakrmili je a dokonce zavolali taxík, aby je odvezl zpět do jejich domu. Jeden z pachatelů prý mluvil obstojně rusky. Ruské zaměstnance velkých firem neodradilo ani střelné zranění, jež pracovníkovi společnosti Interenergoservis Sergeji Bražnikovovi způsobila zbloudilá kulka, vypálená nešťastnou náhodou ze zbraně amerického vojáka. Bražnikov byl operován v Bagdádu, zranění do nohy bylo kvalifikováno jako lehké a přestože i jeho letoun ministerstva pro mimořádné situace převezl do Ruska, on sám ihned po příletu prohlásil, že jakmile se doléčí, okamžitě se do Iráku vrátí zpátky. Ostatně - oněch osm ruských unesených a poté propuštěných odmítlo své irácké pracoviště opustit.

Na stavbě elektrárny Jusifíja ruští dělníci, technici a inženýři pracují už do roku 2002 - mimochodem na základě smlouvy, uzavřené se Saddámovým režimem v roce války zálivu, tedy 1991. Jak sami tvrdí, jsou na zvuk každodenních občasných přestřelek zvyklí a spíš je zneklidní, když střelba někdy utichne - podle nich to zpravidla bývá předzvěst něčeho většího. Stejně běžné pro ně je, že prakticky každý Iráčan, který s nimi na stavbě elektrárny pracuje, je ozbrojen přinejmenším pistolí a že v každé bagdádské domácnosti se po skříních povalují dva až tři kalašnikovy. Jen tak do vzduchu se prý v Iráku střílí při každé příležitosti - při svatbě i při pohřbu. Je to zkrátka součást irácké zvykové kultury, a tak to taky musíme brát, říkají ruští navrátilci z Bagdádu.

Ruská nejvyšší místa své občany z Iráku stáhla víceméně z opatrnosti a ministr zahraničí Lavrov při této příležitosti prohlásil, že jakmile se situace uklidní, zaměstnanci ruských firem se do Iráku vrátí. Stejně jako ruští specialisté, kteří se na iráckých stavbách a rekonstrukcích přímo podílejí, je si i Kreml velmi dobře vědom, že ruský, ale ještě spíš sovětský živel má v Iráku dodnes velmi dobrý zvuk. Saddámův Irák a jeho sekulární režim byl přirozeným spojencem Sovětského svazu a jeho satelitů a hrál v sovětských představách o vlastním vlivu na Blízkém východě velmi důležitou úlohu. Ostatně - jak vyplývá z osobního svědectví tří českých novinářů, osvobozených v pátek, za šťastný konec svého šestidenního dobrodružství oni sami vděčí mimo jiné i zdůrazňování, že jsou z bývalého Československa. Současnému českému uchu to možná zní podivně, ale právě socialistické Československo má mezi prostými Iráčany stejně dobrou pověst jako Sovětský svaz.

Kreml dnes vůči Iráku uplatňuje osvědčenou politiku zesláblé velmoci z let devadesátých: když podobně jako v Jugoslávii před pěti lety nemůže situaci přímo ovlivnit, snaží se svou slabost proměnit v ctnost a celkem úspěšně se stylizuje do role mírotvorce. A to se v dnešním Iráku, nespokojeném s faktickou vojenskou okupací země, taky dobře ví.

Závěrem připomeňme i ruské ekonomické zájmy v Iráku. Zatímco české firmy mají podle některých odhadů uzavřeny dohody na rekonstrukční práce v Iráku ve výši asi 100 milionů dolarů, v ruském případě je to celá miliarda. A to je příležitost, která se z rukou nepouští.