Ruský plyn

Vztahů, které jsou obtěžkány postsovětským dědictvím a namátkou třeba sporem o rusky mluvící menšině, nejen na Krymu, nebo námořní základně v Sevastopolu. Pro EU není teď důležité rozklíčovat spor o to, kdo utáhl kohoutky plynovodu. Zda to bylo Rusko, nebo Ukrajina. Pro EU je podstatné to, že se nedokázala včas ohradit proti hrozbě, která byla evidentní a která vygradovala na Silvestra. Kyjev odvolal svou delegaci z jednání a Moskva na truc vyšponovala cenu plynu na 450 dolarů na 1000 m3. To je mimochodem přibližně stejná cena, jakou platí západní země, včetně Česka a nebo Pobaltských států. Rusko do té doby nabízelo 250 dolarů, tedy skoro o sedmdesát více než v roce 2008.

Pro EU není ani důležité, zda Ukrajina zaplatila včas dlužnou částku za odebraný plyn a také nám může být lhostejné, nakolik je platná smlouva o tranzitu plynu přes Ukrajinu a zda cena 160 centů za 1000 kubíků a 100 km je dostatečná. Podstatné je to, že zbytek Evropy se stal rukojmím problémů, které by si měly řešit Kyjev a Moskva. A fakt, že je neřeší v civilizovaném světě obvyklou formou a s ohledem na mezinárodní závazky je pádným důvodem k zamyšlení. Proč se musí zastavit modrý plynový proud, aby se koordinátor pro zahraniční politiku Unie Javier Solana konečně vyjádřil dostatečně razantně: "Ropa a plyn se nesmí užívat jako politické zbraně; měli bychom být schopni najít profesionální mechanismy, které nepodléhají peripetiím politického charakteru." To, se vědělo ale už nejméně 12 měsíců a možná dva roky, které uplynuly od podobné plynárenské krize. Rusko chce být seriozním obchodním partnerem, občas se uchyluje k politickému mentorství a Ukrajina chce být litována kvůli ruské politické šikaně. Chování obou států ale nezapře sklony k orientálnímu kupčení. Bez potřebné dávky odpovědnosti k okolním zemím.

Rusko počítalo s mnohem vyšší cenou za barel ropy, než za jakou se nyní obchoduje. Snahy vylepšit stav státní pokladny a zajistit popularitu Vladimíra Putina jsou pochopitelné nynější vládní elitě, ale neměly by být mezinárodní praxí. Snaha dosáhnout co nejnižší ceny životně důležitého plynu na Ukrajině je z pohledu prezidenta s minimální veřejnou podporou také pochopitelná, ale volby Juščenko ani takhle nevyhraje. Popularita mnoha populistů už je taková, že splaskne, jakmile dojde na lámání chleba. Rusko má obrovské zásoby ropy a zemního plynu. Bohužel pro něj, naleziště jsou v těžko dostupných a klimaticky problematických regionech. Po sovětském vzoru se navíc využívají neefektivně a prostě se s nimi plýtvá. Při ceně 150-200 dolarů za barel se to jistě plýtvá jedna radost, na účet zahraničních spotřebitelů i budoucích vlastních generací. Podobně je to s investicemi do nových technologií a úspornějších plynovodů na Ukrajině. V obou zemích se hlásí o slovo nemilosrdně finanční krize a peníze, které se neinvestovaly včera se dnes nenajdou.

EU to vše viděla, ale platila vysoké ceny a mlčela o plýtvání. Vždyť energetické zdroje a plynovody jsou ruské, resp. Ukrajinské. V éře postupující globalizace a závislosti na energetických nosičích to ale tak už není a nemělo by být. A důsledky unijního postoje tří opiček, které nevidí, neslyší a necítí, pocítí ovšem hlavně východní členové. Slovensko, Finsko, Lotyšsko a Estonsko jsou na ruském plynu závislí na 100%. Bulharsko, Česko, Litva na více než 80%. Řecko, Rakousko, Maďarsko přes 60%. Na druhém konci tabulky jsou Velká Británie se 4%, Nizozemsko se šesti. Premiér Topolánek, coby šéf EU už pohrozil tvrdou reakcí. Taková hrozba měla - diplomaticky učesaná - přijít už třeba před půlrokem, na začátku předchozího a tak chváleného předsednictví Francie. Předvídavost je jednou z hlavních devíz schopných politiků.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .