Rusko demokratické i nedemokratické

Tyto poučky, vcelku banální, platí i pro výměnu názorů, týkající se Ruska. Stovka intelektuálů po celém světě podepsala dopis, ve kterém upozornila, že v Rusku jsou tragické události v Beslanu, kdy po útoku ozbrojenců zahynuly stovky lidí používány k podkopávání demokracie v Rusku. Ruské demokratické instituce byly vždy slabé a křehké. Poté, co se v roce 2000 stal prezidentem, oslabil Vladimír Putin tyto instituce ještě víc, praví se doslova v dopise.

Stovka intelektuálů poukazuje ovšem ještě na zásadnější otázku. Západní svět a jeho politikové převážně podporují současného ruského prezidenta a jsou ochotni často zamhuřovat oči nad některými excesy ruské administrativy, jako jsou zcela evidentní zásahy do práva na svobodu slova. Velmi blízko k současné ruské administrativě má i současná administrativa americká. Prezident Spojených států George Bush považuje Rusko a jeho prezidenta za vítaného spojence v boji proti mezinárodnímu terorismu, byť ani Rusko nepodpořilo americkou intervenci v Iráku. Nepodniklo proti ní ale žádné výrazné kroky, ani diplomatické.

Prezident Vladimír Putin, jeho vláda a loajální parlament se nyní ještě intenzivněji snaží označit za boj proti mezinárodnímu terorismu i své mnohdy velmi neurvalé vojenské angažmá v odbojném Čečensku. Ruská armáda si podrobila nepokojnou provincii typickým způsobem ruských intervenčních vojsk, kdy životy civilistů měly velmi malou cenu při zneškodňování skutečných separatistických bojovníků.

Dopis sta intelektuálů ani náznakem neobhajuje akci beslanských ozbrojenců, kteří taktéž neváhali obětovat životy zcela nevinných civilistů, dokonce dětí. V dopise jsou také nazýváni masovými vrahy. Signatáři vyjadřují solidaritu lidu Ruské federace v jeho boji proti terorismu. Upozorňují však, že západní svět v minulosti až příliš často mlčel a omezil svou kritiku ve víře, že kroky prezidenta Putina, které šly špatným směrem, jsou pouze dočasné. Z tohoto hlediska je jistě důležité, že intelektuálově na takový vývoj upozornili a pokusili se o něm vyvolat diskusi. Právě v této diskusi může vyniknout úvodní výrok o demokracii jako diskusi.

Součástí taková diskuse bezesporu je ovšem i reakce českého prezidenta Václava Klause, který k dopisu poskytl vlastní tiskové prohlášení. Ironicky by se dalo poznamenat, že se dalo čekat, že pokud dopis spolupodepsal jeho předchůdce Václav Havel, reakce Klausova bude spíše zdrženlivá. Klaus nevidí náznaky toho, že by se Rusko pod Putinovým vedením blížilo k diktatuře. K tomu nutno ovšem poznamenat, že slovo diktatura ani v dopise nezaznělo, ale pouze autoritářský režim. Je otázka, zda-li jde o totéž.

Václav Klaus ovšem souhlasí s dopisem, že ruské demokratické instituce jsou křehké. Bude podle něj nějakou dobu trvat, než budou silné, vyzrálé a nezpochybnitelné. Tento proces není a nemůže být přímočarý a nejsou v něm jenom kroky vpřed, píše ve svém prohlášení Václav Klaus.

I když tón jeho prohlášení je polemický, můžeme se ptát, zda-li o nějakou polemiku vlastně jde. Cesta k demokracii, právě proto, že je procesem, skutečně není jen přímočará. Bývá to někdy i tak, že ten, kdo se stavěl za demokrata, demokracii uškodil, a ten, kdo býval označován za diktátora, nakonec demokracii prospěl ze všeho nejvíce. Vzpomeňme například z historie na rozsáhlou a dosud stále trvající diskusi o chilském generálovi Augusto Pinochetovi, který zavedením vlády pevné ruky, vyvedl svou zemi z chaosu, přivedl k relativní hospodářské prosperitě a zabránil ještě ničivější diktatuře komunistické. Přitom ovšem došlo k nezpochybnitelným pošlapáním lidských práv a mnoha excesům, které stály svobodu i životy politických oponentů.

Sklony k autoritářskému chování byly vyčítány i mnoha jiným, ryze demokratickým politikům, kupříkladu francouzskému Charlesu de Gaulovi nebo německo bavorskému Franz Josefu Straussovi. Oba jsou přitom dnes oslavováni jako dobrodinci své země.

Rusko je specifický příklad, země nemá demokratické tradice a násilné oktrojování demokracie západního typu bez tradice, rozvinutých institucí a vyspělosti obyvatelstva mělo počátkem devadesátých let za následek přivedení země na pokraj chaosu, ze kterého mohla vést jednoduchá cesta k diktatuře velmi násilného typu. Sázka západního světa na mnohé často pochybné tzv. demokratické liberály, zapletené do ekonomických skandálů, nebyla také příliš šťastná. Vláda tvrdé ruky Putinovy administrativy naopak Rusko z tohoto chaosu alespoň v mezích možností vyvádí, čímž paradoxně poskytuje možnost tvořit občanskou společnost, například v opozici proti vládě.

Avšak pak se naskýtá klasická otázka, známá už z doby prvotní staroathénské a starořímské demokracie. Kde má vláda tvrdé ruky mít hranici a kdy už údajná tvrdá obrana demokracie přechází v tvrdou diktaturu? A je možné vůbec demokracii bránit nedemokratickými prostředky? Některé kroky prezidenta Putina a hlavně jeho záměry jdou nad rámec boje proti terorismu i boje proti chaosu. Je dobré, že na to je upozorňováno. Zároveň je ale dobré vědět, že věc je složitější. Proto v případě dopisu intelektuálů i polemického prohlášení prezidenta Klause je možné užít konstrukci ze starého židovského vtipu, ve kterém rabín oběma stranám sporu dal za pravdu a na upozornění, že obě strany mít pravdu nemohou, přisvědčil, že i to je pravda. Svět je zkrátka složitý.