Rusko a Rada Evropy

Jejím cílem bylo budovat demokracie schopné navždy znemožnit novou válku, Šoa, a porušování základních práv. Tato organizace je ovšem nyní v krizi. Její smysl existence ohrožuje vzrůstající konkurence mnohem významnější mezivládní organizace, Evropské unie. Začíná to vypadat, že Rada Evropy ztrácí svou identitu, že pomalu neví, kam patří. Organizace, která nyní sdružuje 47 evropských zemí od Atlantiku po Ural, má zůstat netolerantní k jakémukoliv nedostatku lidských práv. A to je těžké, když zároveň musí v zájmu reálpolitiky tolerovat členské státy, které je nerespektují a nepodřizují se jejím rozhodnutím. V jejich čele je Rusko, jež blokuje reformu Evropského soudního dvora pro lidská práva.

Vrcholným orgánem Rady Evropy je Rada ministrů, v níž je 47 velvyslanců. Pak je zde legislativa: Parlamentní shromáždění, v němž je 636 členů ze čtyřiceti sedmi národních parlamentů, a generální sekretariát, jenž má asi 1 800 úředníků.

Le Monde připomíná některé příznačné chvíle, které štrasburský amfiteátr za poslední léta zažil. V roce 2007 sem byl pozván předseda indonéského parlamentu a pronesl projev, v němž se před Parlamentním shromážděním ptal, zda se skutečně událo Šoa, když neexistují "nestranné historické studie". Tehdy ho předseda shromáždění, Holanďan René Van der Linden, tvrdě umlčel. O dva dny dříve hovořil ale před tímtéž shromážděním moskevský patriarcha Alexis II., který se vyjádřil o homosexualitě jako o nemoci, a nikdo ho nepřerušil. V chrámu lidských práv několik poslanců zatleskalo. A hlavně, nikdo nehučel. Ale diplomaté přece nehučí. Nedávná událost však vyvolala v Radě pozdvižení. Šlo o volbu nového předsedy Parlamentního shromáždění 21. ledna loňského roku. Ta obvykle probíhá bez emocí. Předsedové politických skupin se střídají rotací. Tentokrát ale přišla řada na "evropské demokraty", jimž předsedá Rus Michail Margelov, blízký Vladimíru Putinovi. Několik týdnů po ruských parlamentních volbách kritizovaných pro svou neregulérnost by do ctihodné Rady vneslo Margelovo zvolení zmatek. Poslanci tedy našli kličku, změnili pořadí rotace, a Rus nebyl zvolen, což ho velmi pobouřilo. Jádro celého dnešního problému spočívá v tom, že v nadšení z pádu železné opony bylo po východoevropských zemích do Rady Evropy nakonec v roce 1996 přijato i Rusko. S optimistickou představou, že Rada Evropy bude pomáhat rozvoji vznikající ruské demokracie. Kdo by si tenkrát byl představil metody putinovského Ruska v Čečensku, vyznačující se mučením, policejním terorem a mizením odpůrců, nehledě na pohrdání demokracií přímo v Rusku. Rada často pranýřuje nesvobodu tisku, policejní metody a zastrašování odpůrců během volební kampaně, svévolné věznění, volné působení rasistických uskupení i nevyjasněná zmizení osob. Rusko však nepřestává být význačným členem Rady Evropy. Se svým velmocenským postavením získalo vše, co chtělo: vysvědčení o počestnosti i právo nepodřizovat se základním pravidlům. Je to jediná ze 47 zemí, která neratifikovala základní protokoly Evropské Úmluvy o lidských právech. Ani protokol 6, který zavazuje každého člena zrušit trest smrti. Ani protokol 14, který by umožnil zjednodušení procedur Evropského soudu pro lidská práv - ten dostává 40 000 podání ročně. Rada vystupuje proti všem státům tvrdě, od Lichtensteinska či Monaca po Spojené státy, které do ní také patří. Prosadila zákaz výprasku jako výchovného prostředku, postavila se proti lovu tuleňů. Vůči Rusku je ale mnohem smířlivější. Jak píše Le Monde, Rusko patří mezi pět největších přispěvatelů - platí přes 12% rozpočtu instituce. Navíc imponuje svými zásobami ropy a plynu. K čemu je ale Rada Evropy, když jeden z jejích nejvýznamnějších členů nedodržuje pravidla hry, beztrestně neuplatňuje přijatá rozhodnutí? Rada Evropy si každopádně uvědomuje, že má vážný problém, který musí v zájmu vlastní hodnověrnosti řešit. Nebo nastal čas založit novou lidskoprávní instituci, například Svět proti násilí, jak navrhuje Václav Havel, v níž by zasedaly oběti represí, a ne představitelé vlád?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .