Rozsivky probuzené po 100 letech

Významnou součástí mořského i sladkovodního fytoplanktonu jsou řasy rozsivky (Diatomeae) s dvojdílnou křemičitou schránkou. Současné studie ukazují, že rozsivky jsou geneticky velmi rozmanité a vyskytují se v oddělených populacích. Z toho vyplývá, že se musí pohlavně množit v daleko větším rozsahu, než se předpokládalo. Rozsivky jsou také mistry v přežití – nepříznivé podmínky tráví ve stavu spór, které klesnou ke dnu, zapadnou do bahna a čekají na lepší časy. O tom, jak dlouhé takové čekání může být, svědčí studie biologů z Göteborgské univerzity.

Předmětem výzkumu byly vzorky sedimentů ze dna vysoce eutrofizovaných vod kolem fjordů východního pobřeží Jutska. Sedimenty jsou v současné době zcela anoxické a nejeví jakékoli známky přítomnosti života. Biologové nejprve provedli datování jednotlivých vrstev a pak vzorky přemístili do podmínek, jaké vyhovují rozsivkám. Ze spících spór zanedlouho vznikly životaschopné kolonie rozsivek Skeletonema marinoi. Nejstarším spórám přitom bylo něco kolem stovky let. Vzhledem k tomu, že se rozsivky dělí jednou denně, tato doba odpovídá 40 000 generací. Přesto se řasy z nejstarších spór od těch dnešních příliš nelišily, což ukazuje na vysokou genetickou stabilitu rozsivek.

Co však vědce překvapilo nejvíc, je skutečnost, že rozsivky z fjordů se zřejmě nijak nemísí s populací z otevřeného moře – a to navzdory tomu, že vody se kontinuálně vyměňují a musí rozsivky unášet s sebou. Příčinou je zřejmě to, že rozsivky z fjordů se svému životnímu prostředí přizpůsobily natolik dobře, že imigranty z otevřených vod svou konkurencí prostě převálcují a neumožní jim založit stabilní kolonie.

Zdroj: University of Gothenburg, PNAS