Rozpočet na příští rok

Bezstarostný úsměv na tváři politiků by však měl být pro občany vždy něčím podezřelým. Podívejme se tedy na státní účty podrobněji.

Podle nejnovějších zpráv navrhuje ministr financí Bohuslav Sobotka na příští rok výdaje 923 miliard korun, z toho 76 miliard se nepodaří pokrýt z příjmů. Deficit při tom bude nižší o 8 miliard než se plánuje v letošním roce.

Výdaje překračují limit 915 miliard, ke kterému se Česká republika přihlásila v Konvergenčním programu Evropské unie.

Při debatě o rozpočtu se překvapivě málo hovoří o tom, jestli jsou všechny výdaje skutečně potřeba. Pochopitelně by se dalo škrtat, ale v zásadě se připouští, že politici zvláště před volbami mají slabou motivaci. Je přece normální, že se před volbami neruší sociální dávky, na kterých by se dalo ušetřit nejvíc. A ministři se samozřejmě nepokoušejí válčit s úředníky na svém ministerstvu, propouštět je a omezovat výdaje.

Překračovat limity domluvené s Evropskou unií se nemusí Bruselu líbit, je to ale bez rizika, protože společné předpisy nedodržují ani velké státy, které už vstoupily do měnové unie. Proč kvůli pár miliardám stíhat chudé Čechy. Obhájci navrženého rozpočtu přitom upozorňují, že o tolik ani nejde. I když každoročně hospodaříme se schodkem, celkový deficit neroste - přinejmenším relativně, když ho srovnáme s hrubým domácím produktem, který roste rychleji než dluhy.

K tomu mohou příznivci vlády ještě dodat: I když je 84 miliard korun hodně peněz, od roku 2003 se schodky průběžně snižují. Například se daří šetřit na dávkách nemocným a nezaměstnaným, proč tedy přehánět aktivitu a pokračovat v dalších oblastech? Když nám nic aktuálně nehrozí a poměry se postupně zlepšují, motivace k šetření se opravdu hledá jen velmi těžko.

Katastrofa českým veřejným financím skutečně nehrozí, přiznávají i kritici současné vlády. Nějaká nepříjemnost by se mohla stát, pokud by se ekonomika propadla. Potom by vláda neměla kde brát na nutné sociální i byrokratické výdaje a stát by nad deficitem ztratil kontrolu. Ani takové riziko prý ale není příliš vážné a žádná z politických stran ani ve svém programu plán škrtů v rozpočtových výdajích nechystá.

Pokud takovou argumentaci shrneme, vychází jednoznačně: Vývoj není zdravý, může přinést nějaké nepříjemnosti, není je ale třeba přeceňovat. Je tedy na místě se s rozpočtovou politikou současné vlády smířit? Především se nejde smířit s tak nezodpovědným postojem. Vláda přece peníze netiskne a utratit může pouze to, na co lidé předtím vydělají.

Výše daní je výsledkem veřejné diskuse, voleb a politických slibů, o kolik peněz se při tom může jednat. Politici přesto velmi často vzbuzují dojem, že lidé nechtějí daně platit a že je tedy zpřísnit kontrolu. Faktem ale je, že většina z nás nutnost daní v současné výši připouští a také peníze státu odvádí.

Problematicky se svěřenými penězi zacházejí naopak politici, či státní úředníci. Peníze jim například nestačí a tak si půjčují. Tím zatěžují rozpočet dalšími výdaji za úroky, ročně tato částka už dosahuje třiceti miliard korun. Především však dávají špatný příklad. Člověk může utrácet víc, než vydělá - oznamují správci veřejných financí veřejnosti. Taková cesta k bohatství samozřejmě nikoho nepřivede.

To ještě není pochopitelně všechno. Politici často utrácejí jen proto, aby se zalíbili svým voličům. Při utrácení společných peněz tedy sledují svůj dílčí zájem a při tom je možné, že poškodí ty, kteří jim peníze svěřili. Svědčí o tom i pozoruhodný fakt, že v posledních letech se vládě nedaří naplnit všechny výdaje - jinými slovy, ministři neutratí všechny peníze, které dokázali z vládního rozpočtu získat. Přesto výdaje dál zvyšují - co kdyby se jim příště přece jen zdařilo někde útratu zvýšit.

Svým způsobem se politici chovají pragmaticky a účelně. Není se prý čemu divit, na jejich místě by tak postupoval každý. Nabízí se však otázka, proč právě takové politiky volit.