Rozpačitý výsledek hornické stávky
Rčení o vrabci v hrsti a holubu na střeše připomínala v posledních hodinách situace horníků z Kohinooru. Po té, co si svým nátlakem vynutili na Mostecké uhelné společnosti, aby uzavřela předběžnou smlouvu o prodeji dolu společnosti SHD-Peel, drželi pověstného vrabce pevně v ruce.
Alespoň podle jejich pohledu na věc, byť bez ohledu na realitu. Vždyť kupcem měla být společnost reprezentovaná Ladislavem Pletichou, tedy člověkem, který havířům sliboval zachování těžby a žádné propouštění.
I když Pletichovy plány nebyly příliš důvěryhodné, mohly v hornících alespoň živit iluze o slibné budoucnosti. V době, kdy rapidně klesá poptávka po uhlí, mohla jeho slova o tom, že má solventního německého partnera, který bude vytěženou surovinu z Kohinooru odebírat a zhodnocovat, znít v podzemí dlícím havířům jako rajská hudba.
Tím spíš, že okolnosti hornického nátlaku na Mosteckou uhelnou společnost svědčily o koordinaci s Pletichou. V určitých momentech to vypadalo dokonce tak, že pod zemí izolovaní havíři mají pouze jeden zdroj informací, který s nimi cynicky manipuluje ve prospěch SHD-Peel.
Přesto si horníci nechali pomyslného vrabce uletět. Nestačilo jim, že kupcem by se měla stát jimi prosazovaná společnost. Chtěli další záruky na zachování práce, které podle očekávání nedostaly.
Tím se sami dostali do slepé uličky a bylo otázkou času, kdy je Mostecká uhelná společnost přitlačí ke zdi. Předběžná smlouva o prodeji Kohinooru pozbyla platnost a tím padla definitivně varianta prodeje nerentabilního dolu nějakému zájemci.
Bylo tedy jasné, že Kohinoor končí a jeho zaměstnanci přijdou o práci. V posledních dnech se tedy hrálo pouze o to, jakým způsobem a kdy. Šlo přitom o nerovný souboj, ve kterém měli trumfy v rukou stávající vlastníci dolu.
Horníci se totiž pustili do divoké stávky, která se nemohla opřít o žádný zákon. Navíc byla izolovaná a nedočkala se žádné podpory v podobě dalšího protestu na jiných dolech, nebo dokonce v jiných odvětvích.
Proto se stávkující vystavili nebezpečí, že je zaměstnavatel bez jakýchkoli náhrad a na hodinu propustí. Havíři by tím přišli o desítky tisíc korun. A protože někteří zaměstnanci dolu přiznávají, že žijí od výplaty k výplatě, jde o sumu, nad kterou nemohli jen tak mávnout rukou.
Tím spíš, že volných míst na Mostecku je minimum a přestěhovat se za prací jinam je už třeba jen kvůli nefungujícímu trhu s byty v České republice velice obtížné. To si patrně uvědomili i protestující horníci, kteří nakonec změnili své požadavky.
Ty se dostaly do reálnější podoby a týkaly se právě podmínek jejich odchodu v rámci útlumového programu. Takže pokud bych se vrátil k už zmiňovanému rčení, skutečného vrabce, by jim mělo jít, je právě toto. Tedy ne sliby o zachování pracovních míst v neprosperujícím dolu, ale rekvalifikační programy a alespoň trochu slušná suma peněz do začátku nového života.
Je to sice v konfrontaci s vidinou dobře placeného hornického místa po dobu několika let zdánlivě minimum. Při pohledu na realitu se je to však maximum, kterého mohli v současné situaci dosáhnout. Tím se změnily vyjednávací podmínky a bylo jasné, že musí dojít k dohodě.
Ta byla v pátek podepsána a horníci mohli vyfárat z podzemí. Skončila tím okupační stávka a to pro protestující s absurdním výsledkem.
Havíři si totiž prakticky vynutili útlum, proti kterému původně protestovali. Nyní ho budou muset vzít jako realitu a budou se muset smířit s tím, že dají Kohinooru vale.
