Rozpačité státní svátky České republiky

Čím to, že česká společnost má tak vlažný vztah ke svým svátkům? Každá pospolitost má přece svátky právě k tomu, aby se čas od času zastavila, připomněla své kořeny a dala najevo soudržnost, vycházející z podobných prožitků. Věděla o tom nejvíce právě církev, od jejích svátků je odvozena i řada svátků státních. Bohužel, věděly o tom i totalitní režimy, které princip zneužily a orientovaly poslušnou společnost na intervaly od jednoho stranického svátku ke druhému. V tom bude jedno vysvětlení, česká společnost je nábožensky lhostejná, hrdopyšně neuznává roli církve v moderní společnosti a slavení svátků navíc zdiskreditoval minulý režim, nebylo nač navázat.

Bez většího ohlasu jsou ale i svátky, vycházející z historie republiky. U každého z nich každý cítí určité ale. Dvacátý osmý říjen je svátkem založení moderního českého státu, jenže v podobě československé, která už neexistuje. Prvního ledna vznikla samostatná Česká republika, ale proti vůli většiny Čechů, celkem spokojených v dosavadním Československu. Sedmnáctý listopad je snad svátkem, ale nakonec co, symbolizuje jen dobu, kdy byly obnoveny normální poměry, o kterých mnoho lidí dnes pochybuje, zda-li normální vůbec jsou.

Někdo možná řekne, že je dobře, když Češi svátky neslaví, odráží se v tom racionalita a nepompéznost. Zároveň ale národ, který se i ve své hymně táže, kde má vlastně svůj domov, tím dokazuje, že tápe ve svých kořenech.

A je otázka, zda-li projevem tohoto tápání není současná politická situace, kdy spolu už léta vedou studenou válku skupiny rozdělené společnosti, bez vize, bez elementární národní soudržnosti, bez jakéhokoliv hledání shody. Společnost, která nemá svou minulost, nemá ani svou budoucnost, zní poučka, tvrdě se vracející.

Proto by nebylo od věci navrátit svátkům původní obsah a nadcházející dny k tomu přímo vybízejí, historickou shodou následují totiž za sebou svátky církevních osobností křesťanské Evropy, které v minulosti spíše rozdělovaly.

Jejich spojení do dvou za sebou následujících dnů je výzvou, že společné kořeny i jejich symboly by mohly spojovat. Cyril a Metoděj, díky kterým patří Češi k západní křesťanské civilizací, byť trochu střihnuté i východem, odkud soluňští bratři přišli. A Jan Hus, oddaný křesťan a kněz, nekompromisní kritik neřádů, ochotný za své názory položit i život. To jsou tradice, které nemusejí být v rozporu.

Rozhádaná a často cynická česká společnost by moc potřebovala si to připomínat.