Rozloučení s Karlem Moudrým

Patriarcha při té příležitosti pravil, že: "Je velmi důležité, aby FSB disponovala vlastním kostelem, neboť tato organizace poskytuje ruskému státu důležité služby. Česká tisková kancelář rozeslala zprávu ze zahraničí, v níž se pravilo, že došlo k silnému sblížení mezi ruským státem a církví. Prezidenti Boris Jelcin i Vladimir Putin se pravidelně setkávali s patriarchou a veřejně demonstrovali svou příslušnost k pravoslavné církvi." Konec citátu. V ateistické České republice má tón zprávy lehkého údivu. U nás si každý politik, i okresního formátu, myslí, že je nadán pravomocemi Pána Boha už zde na Zemi, k čemuž při své tradiční bohorovnosti žádného Boha nepotřebujeme, protože všechno víme lépe.

Dnešní Rusko se stále zřetelněji blíží k carské tradici mocného státu, kde se bez Pána Boha obejít nelze, a pokud by se zvídavec zajímal o podrobnost, lze jej odkázat na opakování poučné četby jednoho z ruských geniálních spisovatelů - Fjodora Michajloviče Dostojevského. Generálporučík Alexandr Majorov ve své dosud nevydané knize vzpomínek dostal v roce 1968 zajímavý úkol - připravit invazi do Československa. Při jedné z veletajných porad poklepal Leonid Iljič Brežněv ministrovi obrany po náramenících a pravil: "Připrav se na nejhorší, ale dá Bůh, že se bez toho obejdeme." Bůh zjevně dopustil a Sovětská armáda napadla svého údajného slovanského bratra, ale ještě předtím opět vstoupila do hry autorita nejvyšší. Leonid Brežněv, komunistický car Sovětského svazu při jakési poradě kouřil jednu cigaretu za druhou, jak vzpomíná generálporučík a nečekaně houkl: "Jak vidíte, vývoj události v Československu?" Alexandr Majorov si pomyslel: "Bože můj, to přece není má kompetence. Bohužel jsem ještě nedozrál k takové analýze." Dvě věty a v každé "Bůh". To naše BIS žádný kostel nepotřebuje a jak nám před nedávným časem dokázala, vystačí si docela sama.

Ohromila nás veřejnost zprávou, že ruské tajné služby vyvíjejí na našem území rozsáhlé aktivity. K tomu ovšem my veřejnost BISku nepotřebujeme. To jsme mohli naší tajné službě sdělit už dávno a ještě bychom všichni ušetřili. Podobně dojemné je zjištění, že ruská tajná služba rozvíjí oblíbené zpravodajské hry okolo amerického radaru, přičemž jsme byli poctěni bezbřehou důvěrou a naši špioni a kontrašpioni nám pošeptali, že aktivistická hnutí za zem krásnější, za domov bez radarů někdo platí, následuje spiklenecké zamrkání. Otázka, kdo co platí, je vždy nejdůležitější, což jsme kupodivu také věděli, a to bez našich agentů. Nejdůležitější a neocenitelnou kategorií spolupracovníka StB byl podle tehdejší terminologie "užitečný blbec" - člověk tak obratně manipulovaný, který dodával informace žvaněním po hospodách i mimo ně, hrál svou trapnou roli ve zpravodajských hrátkách, užitečná loutka jako ze souboru Matěje Kopeckého a nevinnost sama, nenalézal se v žádných seznamech, nic nepodepisoval, k ničemu se nezavazoval a škodil o sto šest. Obětavci, kteří táboří na mokrém mechu lesů a zakládají tam republiky, hladoví demonstrativně před zraky bulvárních i nebulvárních kamer s jistotou, že je nikdo hlady umřít nenechá a až se dost vyřádí a vytrpí, napíchnou je na kapačku, mučedníky pro televizní show.

Někdo někde ovšem platí organizátory a agitátory a vůbec ty, kteří vědí a činí se tak od počátku světa a bude odjakživa jen pro účely států a jejich tajných služeb. Všechno je dobré - mírová hnutí, stejně jako extremisté, esoterici, jasnovidci jako ekologové, zapálení idealisté a popletení myslitelé a guruové všeho dobra na světě. Jeden z našich význačných politologů mne docela nedávno upozornil, že počítání naší BIS je podrobně popsáno v naší literatuře, v příběhu vojáka, který oddaně hledá svůj regiment a je zatčen strážmistrem Flanderkou, jak popsáno a jak rafinovaně lze metodou vlídného křížového výslechu dosáhnout kýžených výsledků zcela v duchu předpisů c.a.k. monarchie. Například by naše BIS mohla použít osvědčenou metodu odhalování ruských plukovníků KGB i FSB mezi námezními dělníky na stavbách nebo na karlovarské kolonádě. Postačí například poptat se: "A proč nenosíte fotoaparát?" "Protože žádnej nemám," zněla upřímná a jasná odpověď. Následuje smrtelná rána špionáži. "Je to těžké fotografovat nádraží?" "Lehčí než něco jinýho," odpověděl Švejk, "poněvadž se to nehejbá a pořád to nádraží stojí na jednom místě a člověk mu nemusí říkat, aby se tvářilo příjemně. Možná se už za pár let dozvíme z důvěrných pramenů, že na našem území působí také americké, francouzské a monacké tajné služby a naši politici jsou s nimi zapleteni jako s mafiemi. Pak si ovšem budeme moci zabědovat s "babou Pejzlerkou":

"Ježíšmajrá Josefe, že já jsem sem vkročila!" Ovšem ta zpráva BIS má své nesporné účinky. Zrovna včera jsem před budovou hlavního nádraží pozoroval náramně podezřelého člověka. Díval se nám na tu slavnou budovu, jak bych to řekl, tak nějak divně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .